Věříte na náhody? Nebo na osud? Je v tom vlastně nějaký rozdíl? A nevymysleli si to lidi, kteří se nechtěli sami rozhodovat, sami vzít život do svých rukou? Jenže jde to? Určitě znáte „Pokud chceš pobavit Boha, sděl mu své plány“.
Já si představuju, že někde máme každý svou knihu života. Zkrátka, že se narodíme, a zároveň s tím nám někdo založí knihu našeho života, našeho osudu, náš životní příběh. Nazývat to můžeme, jak chceme. Prostě si myslím, že každý už ten svůj životní román máme napsaný, a ať se snažíme, jak chceme, bereme život do svých rukou, provádíme těžká a složitá rozhodnutí, nic v našem románu se nezmění. I když si budeme stát za tím, že otěže svého života držíme pevně ve svých rukou, že se rozhodujeme jen na základě svých pocitů, rozumu, nebo intuice, myslím si, že nám jsou ta daná rozhodnutí stejně podsunuta už s určitým záměrem, abychom se dostali tam, kde nás osud chce mít.
Na druhou stranu nevím, jestli je úplně dobré, všechno svádět na osud, a naprosto se mu poddat. „To je zkrátka můj osud. S tím nic neuděláš, to máš napsáno v osudu. Nic s tím nedělej, neřeš to, on už to za tebe osud zařídí." Není možné všechno nechat jen tak volně plynout, nechat se unášet proudem, čekat kam nás zavane, a s tím se prostě smířit. Přece jen mu musíme někdy trochu pomoct. Kdybychom se vyhnuli absolutně všemu rozhodování v životě, netuším, jak bychom asi skončili. I osud potřebuje naší malou pomoc. A i když jsem tvrdila, že máme všechno už předem napsané, je pořád možnost, že se ten náš román během našeho života může trochu přepisovat, opravovat.
Žádný autor přece neodevzdá první verzi svého díla bez toho, aniž by si ji po sobě znovu přečetl, něco poupravil, přepsal. Stejně tak je možné, že když chceme nějaké rozhodnutí udělat sami, osud nám dá trochu volnosti. Řekne si: „No dobrá, tak ať to teda udělá, jak si myslí, že chce. Stejně ji to dovede ke stejnému výsledku, jen trochu odlišnou cestou. Možná delší, možná snazší." Neradím vám, abyste se na všechno vykašlali a čekali, že se všechno nějak vyřeší samo. Nejde se nechat jen tak vláčet osudem. Ale je pravda, že je většinou potřeba si dát od daného rozhodnutí pauzu. Třeba se na to jen vyspat, nebo se jít projít. Za prvé to druhý den budete vidět úplně jinak, a za druhé je možné, že se to vážně vyřeší samo, nebo vás alespoň něco k výsledku přiblíží.
Mám, ale na mysli spíš ta malá, nezávažná, rozhodnutí. V jednom časopise jsem dokonce četla, že vysoce postavení manažeři nechávají až 80 % problémů tzv. vyhnít, až se vyřeší samy. Nevím, jestli je dobré, si zrovna tohle převzít do osobního života. Myslím, že v některých případech je to to nejlepší, co můžete udělat, ale někdy je zase lepší udělat rázný krok hned, a na nic nečekat.
Protože sama mám nejradši osobní příklady, nějaké vám tady taky uvedu. Když se vrátím trochu víc do minulosti, v patnácti jsem vůbec neměla tušení, co bych v budoucnu chtěla dělat, takže výběr střední školy nebyl zrovna snadný. Jako nejvýhodnější varianta se pro mě nabízel gympl, který má všeobecné zaměření. Na druhou stranu, jsem se ale chtěla vyhnout předmětům jako je fyzika nebo chemie, a taky bylo všeobecně známé, že po gymplu z tebe nic nebude. A protože nejsem technický typ a zdravotní škola nepřicházela v úvahu, zbývala ještě na výběr ekonomická škola.
Nevím, jestli tomuhle jde zrovna říkat osud, protože mě vzali na všechny tři školy, kam jsem si podávala přihlášku, a tak jsem se musela nakonec rozhodnout sama. Svoje rozhodnutí bych ale ani teď, po letech, neměnila. Škola mě bavila, v oboru jsem se našla, a díky tomu jsem teď tam, kde jsem, a hlavně mám okolo sebe lidi, které jsem získala právě díky této škole. Dalším příkladem by mohla být vysoká škola, kde si osobně myslím, že už osud zahrál velkou roli. Naopak od střední, jsem byla přijata jen na jednu vysokou školu. V tu dobu jsem byla ráda, že jsem se dostala alespoň někam, a taky se mi ulevilo, že se nemusím rozhodovat. A opět ničeho nelituju. Dokonce si myslím, že sama bych si nemohla vybrat lépe. Takhle vlastně můžu říkat, že si škola vybrala mě 😊
Pak tu jsou takové ty obyčejné náhody, které se asi někdy staly každému. Například se mi povedlo potkat v metru kamarádku, kterou jsem pěkně dlouho neviděla, jen proto, že jsem tam v tu dobu vůbec neměla být. Ujel mi autobus, kterým jsem normálně jezdila, ale další jel zase dřív, než měl. Když se někomu něco stane, ptá se: „Proč zrovna já? Co jsem komu udělal?" A většinou dostane odpověď: „Byl jsi zkrátka ve špatnou dobu na špatném místě." Je to ale pravda? Bylo to vážně tak špatně? Co když právě naopak. Co když se to právě jemu stát mělo? Co když ho to posune někam, kde by bez toho neštěstí jinak nebyl.
Jak to máte vy? Věříte na náhody, na osud, na něco mezi nebem a zemí? Taky si myslíte, že už je náš příběh dávno někde daný, nebo máte racionální myšlení a takovým blábolům nevěříte? Já si myslím, že osud existuje, že je vše už dopředu dané, ale máme i možnost občas něco sami změnit.
Foto: @market.a.rt
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)