Měla jsem na výběr, kde přečkat tohle období. Sdílený byt v Praze, který už stejně všichni opustili, jsem zavrhla jako první. Ve městě mě už nic nedrželo a nedávalo mi tak smysl tady zůstávat. K rodičům jsem jezdila každý víkend, tak mi jako nejlepší varianta vyšla naše prázdná chata v malebné horské vesničce.
Možná se divíte, proč jsem se rozhodla být v tomto období radši sama, než v domě svých rodičů a v jejich společnosti. Abych vám to tedy objasnila. Když jsem si v pátek 13. března (jak příhodné datum), po tom, co nám v práci oznámili, že od pondělí najíždíme na režim home office, balila věci, které budu k práci z domova potřebovat, myslela jsem si, že se za týden, maximálně za dva, zase vrátíme zpět na svá místa. Brala jsem to tak jako možnost, že bych to nečekané volno mohla využít i k jiným věcem.
Samozřejmě jsem počítala s tím, že nejvíce času mi zabere samotná práce, byli jsme zrovna v tom nejnáročnějším období našeho oboru. Ale věřila jsem, že se i nějaký ten čas navíc najde. Nakoupila jsem si tak pořádnou zásobu jídla na vaření receptů, které jsem už dlouho chtěla vyzkoušet, ale nějak jsem se k tomu pořád nedostala. Doma jsem nabrala nepřečtené knížky. Pro kreativní chvilky jsem si vzala omalovánky a pastelky. Sbalila jsem i různé nespotřebované vzorečky, co se mi válely v koupelně. Chtěla jsem si tento čas zkrátka užít a využít na sto procent. Však jsem si myslela, že půjde o týden, možná dva.
Abyste si nepředstavovali, že jsem samotinká zůstala někde v opuštěné chaloupce v lesích. My tomu sice říkáme chata, ale ve skutečnosti je to poděděný domek po našem pradědovi. Nejde tak o žádnou divokou samotu, ale o dům se zahradou uprostřed obce v Jizerských horách.
Když jsem dorazila, domek potřeboval dát trochu do pucu, abych tu mohla normálně fungovat. Zabydlela jsem se v pokojíku, kde jsme přespávali v dětství, když jsme tu trávili prázdniny. Provizorní kancelář jsem si udělala v rohu obýváku. V kuchyni jsem vyskládala všechny zásoby, co jsem si koupila, a sepsala si jídelníček, co budu chtít vařit.
Kromě práce a zábavy, jsem tu měla v plánu přemýšlet. Být chvíli úplně sama, v klidu a tichu, ničím a nikým nerušena. Chtěla jsem si jen tak přemýšlet o sobě, o životě, o tom, co chci, co nechci, co už mám a co bych ještě chtěla. Také jsem si chtěla nastavit svůj vlastní režim, protože ve sdíleném bytě nebo doma s rodinou to zkrátka nejde vždy úplně podle vašich představ. Chtěla jsem chodit dřív spát, vařit si jen to, co chci já, zapojit do denního režimu pravidelné cvičení a procházky.
Teď tu sedím a tohle píšu. Ne po týdnu, ne po dvou, ale po čtyřech. Už tu jsem měsíc. Abyste se nelekli, nejsem tu celý měsíc zavřená jak na samotce. Týden jsem strávila doma, týden tu se mnou byla ségra, a dnes zase odjíždím domů na Velikonoce. Přiznám se, že jsem si ani sama nemyslela, že tu vydržím tak dlouho, obzvlášť, když jsem na začátku měla v plánu vážně jen ten týden, max. dva. Jenže, když jsem odjela domů k rodičům, něco mi tam chybělo. Nebo spíš přebývalo? Těšila jsem se zase zpátky do toho ticha a klidu, který tu mám. Sem, do toho svého.
Když je toho ticha už moc, pustím si televizi, nebo rádio na plné pecky. To mám obzvlášť ráda, když tu vymetám všechny zapomenuté pavučiny, myju nádobí, uklízím, nebo přestěhovávám nábytek podle svého. Vlastně až teď, když to píšu, jsem si uvědomila, že si to tu přetvářím k obrazu svému. Jako kdybych tu chtěla snad zůstat…
S tou mojí samotou to taky není tak horké. Seznámila jsem se tu s dcerou od sousedů, která je stejně stará jako já, a je tu taky jen na takových prázdninách. Dokonce jsme zjistily, že jsme se musely míjet na stejné vysoké škole a v Praze pracujeme kousek od sebe. A ta sousedka, jmenuje se Magda, mě seznámila i se svým starším bráchou. A teď mě chodí oba navštěvovat a pomáhají mi tu. Někdy chodí spolu, někdy každý zvlášť.
Všechno to, co jsem si naplánovala, že tu budu dělat, mi víceméně vyšlo. Našla jsem si svůj optimální denní režim, do kterého napasuji práci, zábavu, vaření, i to cvičení. Vlastně si musím sama sobě přiznat, že teď, TADY a TEĎ, jsem sama se sebou spokojená. Chápu, že napořád by to nefungovalo, nevydržela bych tu pořád sama, ale TEĎ jsem spokojená. A co je důležitější?
I když jsem spokojená, je tu ale jedna věc, možná spíš balík věcí, kterých se docela bojím. Bojím se návratu do reality. Ale je to, byla to, opravdu realita? Co by pak bylo tohle? Sen? Noční můra? To ne. I tohle je realita. Jen trochu jiná, omezená, neznámá, nejistá a hlavně nová. Pro všechny. A proto se trochu, možná spíš víc, bojím. Bojím se toho, co bude PAK.
To se zase všichni vrátíme do svých starých, zajetých kolejí? Bude zase všechno jako dřív? Já si myslím, nebo doufám, že ne. Že v nás něco zůstane. Že si z tohoto období něco vezmeme.
Když budu mluvit sama za sebe. Já se toho návratu hodně bojím. Nedokážu si představit, že bych se měla zase vrátit do svého pracovního, pražského režimu, a na tohle tady jen vzpomínat, jako na hezké prázdniny. Asi, určitě už se nechci vrátit do režimu osm hodin denně, pět dní v týdnu, být v práci, o víkendu dohnat život a zase nanovo.
Pomohlo mi to tady srovnat si myšlenky a priority. Už vím, že nechci to, co jsem měla předtím. I když pořád ještě nevím, co bych přesně chtěla, myslím si, že stejně důležité je vědět alespoň to, co nechcete. Od toho se dá už dost dobře odrazit. Taky vím, že mi můj pražský, chaotický život ani trochu nechybí. Naopak jsem si uvědomila, že mi chybí život takový, který jsme žili jako malí. Ten pomalý, klidný, jednoduchý život. A i když bych to do sebe dřív neřekla, teď si snad i dokážu představit, že bych to tu dala do kupy a žila tu.
Se svými budoucími dětmi, se svým budoucím manželem. Se svou rodinou. Možná se na to zeptám Magdina bráchy, co by na to říkal, kdybych tu zůstala 😊
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)