Psal se rok 2013 a já jsem se připravovala na maturitu. Měla jsem se připravovat na maturitu, ale však to znáte. Místo učení jsem spíš brouzdala po Facebooku. Zaplať pánbůh za neexistenci Instagramu, nebo jeho minimální rozšíření.
Jak jsem brouzdala po tom Facebooku, zobrazila se mi stránka, která se prý líbí mé kamarádce. Ani nevím, co mě na tom tak zaujalo, nejspíš to byla pouhá zvědavost. Na odkaz jsem tedy klikla a zjistila jsem, že se jedná o facebookovou stránku nějakého blogu. Vyhledala jsem si ten blog, protože jsem byla zvědavá, co se tam vlastně píše a o čem to je. Blog se jmenoval A Cup Of Style.
Díky Lucce, Nicole a vlastně mé kamarádce, jsem se setkala se „svým“ prvním blogem v podobě, jak je známe dnes. Pravděpodobně jsem už předtím na nějaké narazila, ale jednalo se spíš o takové ty děsně barevné, třpytivé blogísky, s miniaturním a rozházeným písmem, které šlo přečíst s velkou námahou nebo pomocí lupy. A pokud jsem na takové narazila, rozhodně se nedaly srovnávat s tím, co jsem viděla na blogu A Cup Of Style.
Nejspíš přes čtenáře a komentáře jsem se dostávala postupně na další a další blogy. Byla jsem v šoku, že existuje něco tak úžasného, a já o tom doteď neměla ani ponětí. Pro milovnici čtení a knih, byl tohle další zdroj zábavy, ale zcela odlišný od knížek. Určitě jsem navštívila spoustu blogů, které možná už ani neexistují, ale na pár si jich z té doby pamatuji.
Jedním z nich byl Vintage Blog. Když jsem stránky objevila, přišlo mi, jako bych se vrátila k babičce, do dětství, jako bych mohla skrz obrazovku zajít k autorce na návštěvu. Znovu jsem žasla a byla ráda, že jsem něco takového vůbec objevila. I když v tu nejméně vhodnou dobu. Místo abych se pilně šprtala, první věcí ráno u snídaně bylo, že jsem musela zkontrolovat všechny nově objevené blogy, zda někde něco nepřibylo.
Z té doby si ještě pamatuji na blog Days of Daysy, který doteď existuje a jeho autorku sleduji na Instagramu. Mezi dalším objeveným byl blog Wendy vill Felton, kterou také doteď sleduji, a je mi líto, že už nepíše. U Wendy to ale bylo trochu něco jiného. Byla totiž z města, ke kterému jsem měla blízko, a chodila na střední školu, kterou navštěvovala i moje spolužačka ze základky. Najednou tak šlo o „skutečného“ člověka. V TV se taky díváte na různé herce a nepřijde vám na tom nic zvláštního, protože jsou prostě na té „druhé“ straně. Ale když z toho prostředí znáte někoho osobně, nebo přes další kamarády, najednou je to jiné. Snad chápete, jak to myslím 😊
Mám dojem, že si i pamatuji první Blogerku roku, která byla právě v roce 2013. Což značí to, že blogy byly už solidně rozjeté, ale já je teprve objevila 😊 I tak si ale myslím, že jsem je objevila právě včas, a mohla jsem tak sledovat tu celou cestu, jak se postupně blogy a jejich autoři vyvíjeli, a co z nich je teď. Kdo si to také pamatuje, tak ví, jak ta první Blogerka probíhala. Šlo vlastně o takové komorní, skromné, skoro domácí vyhlášení ve velice úzkém kruhu lidí, kteří se navzájem znali, nebo měli šanci poznat.
Když se podíváme na Czech Blog Awards, nedá se to s tím původním vůbec porovnat. Chápu, že i téhle sféře chtěli dát možnost se prosadit a být více vidět, ale mně osobně se dnešní podání vůbec nelíbí. Přijde mi, že už tolik nejde o samotné autory, ale o to, udělat k tomu co největší show s co největším počtem vystoupení. Jde sice jen o můj názor, ale určitě jste si všimli, že spousta z těch původních blogerek se toho už neúčastní.
V roce 2014 začala Lucka z ACOS natáčet vlogy z Ameriky, kde byla na Work & Travel. Najednou jsem objevila zase něco nového a ještě lepšího. Videa byly dokonce ještě lepší a osobnější než články. V tu dobu jsem taky zaregistrovala The Nattiness, která byla v Americe s Luckou, a v ten rok se stala Objevem v Blogerce roku. Kategorii Lifestyle vyhrála v té době nějaká TerezaInOslo. Doteď si neumím vysvětlit, jak je možné, že jsem na ni nebyla zvědavá, a vůbec mě nezajímalo, jaký má blog.
To přišlo až o rok později, kdy obhájila své vítězství, a já se konečně šla na její blog podívat. Opět jsem byla v šoku, a vážně jsem nerozuměla tomu, proč jsem se vlastní blbostí připravila o rok takového čtení. Šlo totiž o úplně jiný formát, než jsem dosud znala. U většiny blogů byla hlavním tématem móda, cestování a občas něco ze života. U Terezy to ale bylo přesně opačně. Vlastně 100 % obsahu jejího blogu bylo ze života. Každý článek byl její osobní zpovědí.
A já tak zase místo věnování pozornosti výkladu na přednáškách, sjížděla na úplný začátek blogu, a četla, a četla. Bylo to něco, na co jsem se vždy těšila. Až přečtu další článek, až se o ní dozvím zase něco nového. Možná právě to bylo příčinou, že když jsem četla její knihu, už mě tam nedokázalo nic překvapit, a proto mě až tak nebavila. Od té doby, když jsem narazila na někoho, kdo měl blog, i když mě svým názvem nezaujal, šla jsem se na něj podívat, abych se náhodou zase nepřipravila o nějaký poklad.
Mezi další takové „mezníky“, které si pamatuji, a které mi vydržely doteď, bych jednoznačně zařadila Anetu Chroustovou. Náhodně jsem ji objevila na Youtube, když byla na Erasmu na Maltě, a bylo to stejné jako s TerezouInOslo. Při brigádě (měli jsme to povolené) jsem zpětně zhlížela všechna její videa, měla jsem to jako seriál. Myslím si, že mě zaujala tím, že šlo opět o něco jedinečného. Sledovala jsem vlogy z cest i povídací videa, ale tohle byla „obyčejná“ videa z domova, z běžného života, z běžných činností. A to mi zůstalo doteď. Nejradši mám u všech právě ty „nejobyčejnější“ videa z úplně „obyčejných“ dní. Abych se třeba podívala na nějaký vlog z cest, to už mě musí autor hodně zajímat a bavit.
A nakonec poslední objevenou, na kterou jsem narazila před dvěma lety, a také právě včas, abych mohla sledovat její raketovou cestu vzhůru, je Marketa Frank. U té jediné momentálně nevynechám jediné video, ani jeden článek.
Samozřejmě třeba na Instagramu sleduju mnohem víc lidí, mám přehled i o ostatních blogerkách. Během let jsem sledovala i další, některé chvíli, některé delší dobu, některé mě přestaly bavit, k jiným jsem se po čase vrátila, u některých se podívám na video jednou za čas. Ale tohle jsou prostě tak nějak ty „moje“.
A jaké jsou ty „vaše“? Ráda bych zase objevila neobjevené 😊
Nejspíš přes čtenáře a komentáře jsem se dostávala postupně na další a další blogy. Byla jsem v šoku, že existuje něco tak úžasného, a já o tom doteď neměla ani ponětí. Pro milovnici čtení a knih, byl tohle další zdroj zábavy, ale zcela odlišný od knížek. Určitě jsem navštívila spoustu blogů, které možná už ani neexistují, ale na pár si jich z té doby pamatuji.
 |
| Vintage Blog |
Jedním z nich byl Vintage Blog. Když jsem stránky objevila, přišlo mi, jako bych se vrátila k babičce, do dětství, jako bych mohla skrz obrazovku zajít k autorce na návštěvu. Znovu jsem žasla a byla ráda, že jsem něco takového vůbec objevila. I když v tu nejméně vhodnou dobu. Místo abych se pilně šprtala, první věcí ráno u snídaně bylo, že jsem musela zkontrolovat všechny nově objevené blogy, zda někde něco nepřibylo.
Z té doby si ještě pamatuji na blog Days of Daysy, který doteď existuje a jeho autorku sleduji na Instagramu. Mezi dalším objeveným byl blog Wendy vill Felton, kterou také doteď sleduji, a je mi líto, že už nepíše. U Wendy to ale bylo trochu něco jiného. Byla totiž z města, ke kterému jsem měla blízko, a chodila na střední školu, kterou navštěvovala i moje spolužačka ze základky. Najednou tak šlo o „skutečného“ člověka. V TV se taky díváte na různé herce a nepřijde vám na tom nic zvláštního, protože jsou prostě na té „druhé“ straně. Ale když z toho prostředí znáte někoho osobně, nebo přes další kamarády, najednou je to jiné. Snad chápete, jak to myslím 😊
 |
| Days of Daysy |
Mám dojem, že si i pamatuji první Blogerku roku, která byla právě v roce 2013. Což značí to, že blogy byly už solidně rozjeté, ale já je teprve objevila 😊 I tak si ale myslím, že jsem je objevila právě včas, a mohla jsem tak sledovat tu celou cestu, jak se postupně blogy a jejich autoři vyvíjeli, a co z nich je teď. Kdo si to také pamatuje, tak ví, jak ta první Blogerka probíhala. Šlo vlastně o takové komorní, skromné, skoro domácí vyhlášení ve velice úzkém kruhu lidí, kteří se navzájem znali, nebo měli šanci poznat.
Když se podíváme na Czech Blog Awards, nedá se to s tím původním vůbec porovnat. Chápu, že i téhle sféře chtěli dát možnost se prosadit a být více vidět, ale mně osobně se dnešní podání vůbec nelíbí. Přijde mi, že už tolik nejde o samotné autory, ale o to, udělat k tomu co největší show s co největším počtem vystoupení. Jde sice jen o můj názor, ale určitě jste si všimli, že spousta z těch původních blogerek se toho už neúčastní.
 |
| Wendy vill Felton |
V roce 2014 začala Lucka z ACOS natáčet vlogy z Ameriky, kde byla na Work & Travel. Najednou jsem objevila zase něco nového a ještě lepšího. Videa byly dokonce ještě lepší a osobnější než články. V tu dobu jsem taky zaregistrovala The Nattiness, která byla v Americe s Luckou, a v ten rok se stala Objevem v Blogerce roku. Kategorii Lifestyle vyhrála v té době nějaká TerezaInOslo. Doteď si neumím vysvětlit, jak je možné, že jsem na ni nebyla zvědavá, a vůbec mě nezajímalo, jaký má blog.
To přišlo až o rok později, kdy obhájila své vítězství, a já se konečně šla na její blog podívat. Opět jsem byla v šoku, a vážně jsem nerozuměla tomu, proč jsem se vlastní blbostí připravila o rok takového čtení. Šlo totiž o úplně jiný formát, než jsem dosud znala. U většiny blogů byla hlavním tématem móda, cestování a občas něco ze života. U Terezy to ale bylo přesně opačně. Vlastně 100 % obsahu jejího blogu bylo ze života. Každý článek byl její osobní zpovědí.
 |
| TerezaInOslo |
A já tak zase místo věnování pozornosti výkladu na přednáškách, sjížděla na úplný začátek blogu, a četla, a četla. Bylo to něco, na co jsem se vždy těšila. Až přečtu další článek, až se o ní dozvím zase něco nového. Možná právě to bylo příčinou, že když jsem četla její knihu, už mě tam nedokázalo nic překvapit, a proto mě až tak nebavila. Od té doby, když jsem narazila na někoho, kdo měl blog, i když mě svým názvem nezaujal, šla jsem se na něj podívat, abych se náhodou zase nepřipravila o nějaký poklad.
 |
| Aneta Chroustová |
Mezi další takové „mezníky“, které si pamatuji, a které mi vydržely doteď, bych jednoznačně zařadila Anetu Chroustovou. Náhodně jsem ji objevila na Youtube, když byla na Erasmu na Maltě, a bylo to stejné jako s TerezouInOslo. Při brigádě (měli jsme to povolené) jsem zpětně zhlížela všechna její videa, měla jsem to jako seriál. Myslím si, že mě zaujala tím, že šlo opět o něco jedinečného. Sledovala jsem vlogy z cest i povídací videa, ale tohle byla „obyčejná“ videa z domova, z běžného života, z běžných činností. A to mi zůstalo doteď. Nejradši mám u všech právě ty „nejobyčejnější“ videa z úplně „obyčejných“ dní. Abych se třeba podívala na nějaký vlog z cest, to už mě musí autor hodně zajímat a bavit.
 |
| Marketa Frank |
A nakonec poslední objevenou, na kterou jsem narazila před dvěma lety, a také právě včas, abych mohla sledovat její raketovou cestu vzhůru, je Marketa Frank. U té jediné momentálně nevynechám jediné video, ani jeden článek.
Samozřejmě třeba na Instagramu sleduju mnohem víc lidí, mám přehled i o ostatních blogerkách. Během let jsem sledovala i další, některé chvíli, některé delší dobu, některé mě přestaly bavit, k jiným jsem se po čase vrátila, u některých se podívám na video jednou za čas. Ale tohle jsou prostě tak nějak ty „moje“.
A jaké jsou ty „vaše“? Ráda bych zase objevila neobjevené 😊
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)