Práce nebo vysoká?

Když jsem si vybírala střední školu, gymnázium jsem si nevybrala z důvodu, že jsem se chtěla zbavit předmětů jako je fyzika a chemie. Důvodem rozhodně nebylo po gymplu z tebe nic nebude. Nikdy mě nad tím nenapadlo přemýšlet, ale asi odjakživa jsem měla zakódováno, že po základce půjdu na střední a po ní na vysokou. Ani nevím vlastně proč. Zda jsem to měla nějak vsugerováno od okolí, nebo jsem tento vzorec brala jako automatický pro dokončení vzdělání.

Ani v nejmenším jsem nepřemýšlela nad tím, že bych na vysokou vůbec nešla, případně si ji odložila. Byl to pro mě naprosto automatický krok. Stejně jako pro ty, co jsou rádi, že konečně dokončili střední a ani v nejmenším nepřemýšlí nad dalším studiem. Jsou rádi, že mají školu konečně za sebou a těší se do práce a na normální život.

Všeobecně se říká, že studentská léta jsou ta nejlepší a má si jich člověk užívat, co to jde. Z mého pohledu jsem na nich asi nic tak zázračného neobjevila. Je ale pravda, že třeba tolik volného času jsem, bohužel, dokázala ocenit samozřejmě až pozdě, kdy už jsem ho neměla. Sama za sebe bych řekla, že mě vysoká škola, mimo jiného, naučila samostatnosti. Zkrátka se naučíte spoléhat jen sami na sebe, a co si sami nevyřídíte a nezjistíte, to prostě nemáte. Nikdo jiný už za vámi nestojí, nikdo jiný vám to nezařídí, jako třeba na základce nebo ještě na střední.

Studuj, dokud můžeš, prodloužíš si tak bezstarostné mládí. Ano i ne. Bezstarostné mládí si možná prodloužíte, ale jen za předpokladu, že máte za sebou podporující rodinu a nemusíte sami řešit, kde budete bydlet a co budete jíst. Mně ale spíš přijde, až na výjimky, že si spíš odsunete ten „opravdový“ život. Však to určitě znáte. Až dostuduju, tak to budu řešit. Až dostuduju a najdu si pořádnou práci… Až dostuduju, budu se stěhovat. Teď to ještě řešit nemusím, jsem chráněný školou atd.

Spolužáci, kteří šli po střední škole pracovat, mají značný náskok. Když my, vysokoškoláci, jsme si hledali tu první opravdovou práci, oni už měli odpracováno, našetřeno a mohli začít například stavět. Když my jsme se šprtali na zkoušky a státnice, oni sháněli pozemky, domlouvali hypotéky, plánovali svatby, rodili děti.

Když bychom si představili ideální svět, měli bychom je vlastně snadno dohnat. Oni sice mají pětiletý náskok, ale když šli pracovat hned po střední, zaručeně museli dostat menší plat. Kdežto my. My přece máme vystudovanou tu vysokou školu, my máme ten titul před jménem. My sice nastupujeme do zaměstnání o pět let později, za to ale s o pět let vyšším vzděláním, a to by bylo, aby se nám to neodrazilo na výplatní pásce. My je přece musíme dohnat na to šup. Za rok je přece doženeme a budeme mít stejné úspory, jako oni po pěti letech jejich práce.

Jenže mi v ideálním světě nežijeme, a takhle to nefunguje. Když my stojíme na té pomyslné kariérní startovní čáře, s ještě teplým diplomem v ruce, naši bývalí spolužáci vydělávají tolik a jsou na takových pozicích, kam my se nevyšplháme ani za pět let. A možná taky nikdy.

Svět už dávno není rozdělený na ty s titulem a bez něj. Počkej, ty si vezmeš inženýrku z Prahy a oni budou mít Máňu z kravína. Peníze se nerozdělují podle přítomnosti či absence tří písmenek před jménem. Lidé se nekoukají na ostatní pohledem ten má jen učňák, s tím se nezahazuj. Nacházíme se v době, kdy už vzdělání není všechno. Možná bohužel. Ale pořád máme ještě daleko do doby, kdy by se lidé hodnotili podle svých znalostí, dovedností a zkušeností.

Jsme teď někde mezi. Ještě pořád se najdou místa, kde nesmyslně bazírují na titulech. A to rozhodně nemám na mysli povolání, kde je vzdělání, a tím pádem titul nezbytností. Nikdo z nás by se asi neodvážil k doktorovi, který by neměl titul, ale tvrdil by nám, co má znalostí a zkušeností. Najdou se ale i lidé, kteří jsou ohodnoceni a povýšeni na základě svých letitých zkušeností.

Za dob našich babiček bylo vzdělání něco. Kdo se dostal na vysokou byl vážně někdo. Pak se to ale pomalu nějak zvrtlo a najednou mohl na střední a na vysokou skoro každý. Ne každý ale samozřejmě vydržel a dostudoval. A to si myslím, že by se také mělo brát v potaz při pohledu na vysokoškoláka. Nejen vzdělání, které člověk na vysoké nabyl, ale i to, že ji zvládl dokončit. Že měl tu píli, tu vytrvalost, tu trpělivost a snahu dojít až do konce. Protože utéct v průběhu je tak jednoduché. Vysoká škola není jen o znalostech, ale i o určité vytrvalosti, kterou ten člověk má, nebo ji postupně získá.

A teď, teď najednou pomalu přicházíme zase na to, jak důležitá jsou ta řemesla a učební obory, kterými jsme možná kdysi dávno pohrdali. Jak všichni nemůžeme být doktoři, inženýři, právníci. Protože i když všechna tato povolání jsou nesmírně důležitá, těžká a potřebná, pokud nám nebude mít kdo upéct chleba, nebude nám mít kdo uvařit, nebude nám mít kdo prodat potraviny, nebude nám mít kdo opravit rozbitou pračku, spravit vodu, zapojit elektřinu, jsou nám ta důležitá zaměstnání k ničemu.

Jak to máte vy? Jaký máte vztah ke vzdělání? Chtěli jste studovat, nebo to není nic pro vás?