Než jsem tě poznala

Právě čtu knížku od Jojo Moyesové Sama sebou (jak můžete vidět napravo), a když jsem si ten název tak prohlížela, uvědomila jsem si, že jsem minulý rok na blog psala článek se stejným titulem. Mimochodem, jestli jste ho ještě nečetli, určitě to napravte, patří mezi oblíbené 😊

A právě díky tomu jsem dostala tenhle nápad. Že bych si vždy náhodně vybrala (nebo mi můžete pomoct) nějakou knihu, kterou jsem už četla, a na motivy jejího názvu bych vymyslela příběh. Samozřejmě s knihou by měl příběh společný jen ten název, naopak děj by se od knihy lišil, co to jde. Co na můj nápad říkáte?

A když už mě to napadlo nad knihou, na které je přímo uvedeno, že je to pokračování knih Než jsem tě poznala a Život po tobě, rozhodla jsem se hned využít název první knihy této série. Když už jsem dříve nevědomky použila i název poslední knihy série, tak proč v tom nepokračovat 😊

Moje milá,

v tomto dopise bych Ti chtěla vysvětlit, jaká jsem byla, než jsem tě poznala. Možná k tomu totiž nikdy neseberu odvahu. A dost možná to prostě ani nestihnu. Ale chci, abys to věděla. Ne proto, že by se mi pak snad ulevilo, ale proto, aby ses poučila a vyvarovala se stejných chyb, jako jsem udělala já. Ano, vím, že z chyb ostatních se stejně nedá poučit, a každý si ten nos musí rozbít sám. I tak to chci alespoň zkusit. Musím. Kvůli tobě. A možná i taky kvůli sobě. Protože už teď vím, že tě nebudu moct vždycky ochránit.

Když jsme se poznali, bylo mi teprve krátce po dvacítce, ale já se cítila, jak kdyby mi táhlo na čtyřicet. Tolik už jsem toho zažila a přežila, že mi nemohlo být teprve dvacet. To nebylo možné. Dvacetiletý člověk má přece celý život před sebou. Ne za sebou.

Až tenhle dopis budeš číst, pravděpodobně už toho budeš hodně tušit, možná i něco vědět. Ale taky budeš mít nepřeberné množství nezodpovězených otázek. Možná se ti je někdo bude snažit zodpovědět, ale já chci, aby ses je dozvěděla od jediného člověka, který ti je může zodpovědět pravdivě. A tou osobou jsem jen já. Nikdo jiný.

Když mi bylo asi šestnáct, moje mamka si našla nového přítele. O svém otci jsem toho věděla hodně málo, prý to snad byl voják, a zemřel někde v cizině dřív, než jsem se narodila. Ten mamky přítel se zdál být ze začátku v pohodě, byl hodný, sympatický, dokonce mi pomáhal s učením. Neviděla jsem v něm sice žádného náhradního otce, kterého jsem vlastně nikdy neměla, ale vycházeli jsme spolu dobře. Až do té doby…

Chci tě ušetřit podrobností, ale pravda je taková, že mě mámin přítel začal sexuálně obtěžovat. Dlouho jsem to nedokázala nikomu říct, a teď vím, že to byla velká chyba. Máma by mě vyslechla a jeho vyhodila. Místo toho jsem se ale snažila domovu vyhýbat, spala jsem po různých kamarádkách, i kamarádech. Až jsem se jednou na diskotéce seznámila s takovou partičkou. Zdáli se mi fajn, nic neřešili, na nic se nevyptávali, bylo jim jedno odkud a kdo jsem. Přišla jsem si s nimi tak svobodná.

Když jsem totiž přespávala u svých kamarádů, musela jsem si vždy něco vymýšlet, a po čase jsem cítila, že už jim lezu na nervy a nejsem u nich vítaná. Vlastně jsem je chápala. Ale pokud jsem nechtěla přespávat pod mostem, a domů, když tam byl mámin přítel, jsem nemohla, musela jsem něco vymyslet. A právě v tu dobu jsem narazila na tuhle partičku. Většina z nich žila v jednom starém domě, a nebyl žádný problém, abych tam taky přespávala.

V tu dobu jsem neviděla, nebo spíš nechtěla vidět, v jakém prostředí žijí a proč tak žijí. Ano, byli to narkomani. Někdo v tom jel víc, někdo míň. S někým se občas dalo i normálně povídat, někdo byl po celou dobu mimo. Chápu, že je něco takového těžké pochopit, ale já v tu chvíli byla prostě ráda za to, že mám alespoň nějakou střechu nad hlavou. Doma jsem se v tu dobu pravidelně ukazovala, ale jen když byla doma máma, a přespávání jsem se raději vyhýbala. Vždy jsem v noci, než by se ON mohl objevit, utekla.

Vlastně nechápu, že si mamka ničeho nevšimla. Ale byla po dlouhé době zamilovaná, užívala si to, tak možná nic jiného nevnímala. Taky jsme spolu měly vždycky důvěrný vztah, tak ji asi nemohlo ani napadnout, že se něco děje, když se jí nepřijdu sama svěřit. Určitě jí to, ale nedávám za vinu. Ta by patřila JEMU. Ale teď už vím, že velká část viny patřila i mně. Kdybych to totiž všechno včas řekla, nemuselo se nic z toho stát.

Asi si dokážeš domyslet, že vídat se s narkomany a nevyzkoušet drogy, není moc velká šance. Nejdřív občas tráva, pak extáze, a pak už to jelo. Doteď se divím, ale jsem moc ráda, že maturitu jsem si nějakým zázrakem stihla udělat, a dokončit tak střední školu. Ten den, co jsem dostala maturitní vysvědčení, jsem mámě oznámila, že se stěhuju ke svému příteli. 

Neposlouchala jsem žádné otázky, ani námitky, sbalila se a nastěhovala se natrvalo do feťáckého doupěte. Tak jsem to samozřejmě v tu dobu ještě nevnímala. Nestěhovala jsem se k žádnému mému příteli, jak jsem tvrdila mámě. Tam se to tak nebralo. Přítel byl vlastně každý s každým. Jak se komu zrovna hodilo a chtělo.

Bohudík brzy poté, co jsem se ve squatu natrvalo usadilo, se stalo něco, co mi otevřelo oči, probralo mě a vlastně zachránilo. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Do teď děkuju Bohu za to osvícení, že jsem hned běžela za mámou. Najednou jsem měla potřebu jí to všechno říct. Všechno. Od té doby, kdy se k nám nastěhoval její přítel, po mé utíkání a schovávání se před ním, až po to, že nemám páru, kdo je otcem dítěte, které čekám, a ani to nikdy vědět nechci.

Pro obě to bylo velmi těžké. Máma si to tak vyčítala. Nechápala, jak mohla být tak slepá, tak nevnímavá. Přítele okamžitě vyhodila a podaly jsme na něj trestní oznámení. A já mohla být zase v klidu doma. Bohužel můj příběh ale neměl mít šťastný konec.

Vzhledem k mým zkušenostem s drogami a původu genů od otce dítěte, jsem musela podstupovat nejrůznější testy, kontroly a léčbu. Jak já jsem se o mé nenarozené děťátko bála. Měla jsem hrůzu z toho, co jsem mu mohla způsobit, jak jsem mu mohla zkazit život dřív, než se vůbec narodilo. Všechno jsem si tolik vyčítala. Modlila jsem se, aby se moje hrozné období neodrazilo na zdraví mého dítěte.

Myslela jsem si, že to nejhorší už mám za sebou, a že větší strach už mít nemůžu. Mýlila jsem se. Při jednom z toho nekonečného počtu testů mi lékaři oznámili něco, co by mě nenapadlo ani v těch nejčernějších snech. Jste HIV pozitivní. Po tom, co mi vysvětlili, že je tu možnost, sice malá, ale je, že to můžu přenést na svoje dítě, jsem teprve zažívala strach. Do porodu jsem vlastně žila svoji největší noční můru. Najednou mi můj původní strach přišel naprosto maličký, protože i kdyby se stalo cokoli, všechno by se dalo nějak změnit, zachránit. Ale tohle, tohle ne. Tohle by tu zůstalo napořád.

Nikdo si nedovede představit, jak velká to byla úleva, když po porodu udělali mé dceři testy a zjistilo se, že je HIV negativní. Byla jsem tak šťastná, měla jsem takovou radost. Naprosto to přebilo a zastínilo strach o můj život a naši budoucnost.

A teď, o dva roky později, tu sedím, píšu tenhle dopis, a přitom se dívám, jak spokojeně spinkáš v postýlce. Jsem tak šťastná, že tě mám, že jsem měla tu možnost tě poznat. Vždyť to ty jsi mě zachránila a vytáhla z mého nejhoršího období. Ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.

Ještě dlouho tomu, co se ti tu snažím vysvětlit, nebudeš rozumět. A já se bojím, že až tomu rozumět budeš, já neseberu odvahu ti tohle všechno vyprávět, nebo ty už mě zkrátka nebudeš chtít poslouchat. Budu se tě snažit před vším chránit, co to půjde. Ale protože si ještě čerstvě pamatuji, jak je to těžké, chránit někoho, kdo nechce, píšu tenhle dopis. Protože pokud mě nebudeš chtít zrovna poslouchat, pevně věřím, že tohle si alespoň přečteš. Sama vím, že zkušenosti nejsou přenosné, ale i tak bláhově doufám, že něco by sis z toho přece jen vzít mohla.

Především hlavně to, že i když si zrovna budeš myslet, že máš před sebou ještě celý život, nemusí to být vždy pravda. A že i nepatrný okamžik v tvém životě, který se ti v tu chvíli nebude zdát důležitý, může tvůj život ovlivnit, a změnit do jeho konce.

                                                                                                            Tvoje máma