Sladký sen

Stojím za pultem a rozhlížím se kolem sebe. Prohlížím si ten krásný útulný prostor promyšlený do posledního detailu. Prostor, který se už zítra naplní prvními návštěvníky. Prostor, kam budou lidé chodit oslavovat své malé úspěchy, nebo zajídat svůj žal a problémy. Můj prostor. Prostor mojí cukrárny. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jak je možné, že se mi to povedlo? Že jsem to dokázala? Já?

Vypadá to tu přesně tak, jak jsem si vysnila. Jak jsem si nechávala zdát v té staré proleželé posteli, když mi bylo patnáct. Kde jsou ty časy? Už jsou pryč. Zaplať pánbůh. Ale ne. Bez těch časů bych teď nebyla tady. Všechno zlé, co se mi kdy stalo, mělo svůj důvod a posunulo mě sem. Věřím tomu. Musím. Co jiného mi zbývá? Jak bych si to jinak mohla vysvětlit? Jak bych jinak mohla pochopit, proč se to všechno stalo právě mně?

Dnes už je mi třicet. O patnáct víc. Jednou tolik. O jednou tolik smutku, radosti, zkušeností starší. Abych byla přesná, narozeniny budu mít až zítra. A právě tento sen jsem si splnila ke svým narozeninám. Svou vlastní cukrárnu. Asi si to budu muset ještě hodně dlouho opakovat. Pořád dokola, dokolečka. Moje cukrárna. Můj sen. Můj splněný sen.

Když mi bylo těch patnáct, přesně tohle jsem si vysnila. Dokonce jsem si vše nakreslila do nejmenších podrobností. I co budu péct a prodávat, jsem si sepsala. Už tenkrát jsem tomu věřila. Že se mi to jednou splní. Že tu cukrárnu otevřu. Nevěděla jsem kdy, ale věděla jsem, že to bude. Holka bláhová. V té době jsem o světě a životě zhola nic nevěděla. Přesto jsem věřila. Musela jsem, protože tenhle sen mě držel nad vodou. Tohle snění a fantazírování mi pomáhalo přežít další a další den. Jak troufalá jsem byla. A urputná. Ale teď bych svému patnáctiletému já s chutí poděkovala, dala pusu a obejmula. Děkuju!

Když mě tenhle můj sen popadl, zažívala jsem své nejhorší období. I když jich pak ještě pár přišlo. V patnácti jsem skončila v děcáku. Rodiče měli autonehodu. Měla jsem už jen jednu babičku, která byla moc stará, aby se o nás mohla starat. Mám ještě staršího bráchu. Jsem nesmírně vděčná, že jsme mohli být spolu, ve stejném děcáku. Od ostatních dětí jsem slyšela, že mají sourozence i různě po republice. Můj bráška. Můj hrdina. Můj zachránce. Nikdy nedokážu vyjádřit, jak šťastná za něj jsem.

Vždycky jsem milovala sladké, a tak pro mě bylo úplně automatické, že se půjdu vyučit na cukrářku. Že konečně prokouknu to kouzlo, jak se dělají ty nejlahodnější a nejjemnější čokolády, a pečou ty nejlepší, nejměkčí a nejvyšší dorty. V děcáku mě přezdívali Sladká Bet. Pokaždé, když měl v děcáku někdo narozeniny, jsem se snažila něco upéct. Ne vždy byly mé pokusy úspěšné, ale postupně jsem se lepšila.

Pečení mi pomáhalo. Pomáhalo mi nemyslet na to, co jsem nechtěla. Soustředila jsem se jen na vážení a odměřování. Na ty nejsprávnější poměry a načasování, aby se vše povedlo, jak má. Pečení mi pomohlo i o deset let později, kdy jsem místo odpočívání po svém prvním potratu, pekla a pekla. Napekla jsem tolik buchet, muffinů a dortů, že jsem obdarovala celý můj bývalý dětský domov, a ještě jsem vychovatelkám nabalila výslužky domů pro rodiny.

Tehdy se můj přítel, který věděl o mé zálibě, a že mi pečení pomáhá se vypořádat se smutkem, o mě hodně bál. Bál se, abych se z toho nezbláznila. Ale taky se možná bál, abychom nepřišli na mizinu, kdybych měla takové záchvaty častěji 😊 Ale pomohlo mi to, a to bylo v tu chvíli nejdůležitější. A vlastně to byla i zlomová chvíle pro splnění mého snu.

Přítel o něm samozřejmě věděl, a právě v tu dobu mě popostrčil k tomu, zda právě teď na to není ta nejlepší chvíle. Pustit se do toho. Ponořit se a soustředit se na něco jiného. Nejdřív jsem o tom nechtěla ani slyšet, ale když jsem nad tím začala více přemýšlet, nevymyslela jsem jediný pořádný důvod, proč by to teď nešlo. A navíc ten svůj současný smutek mohu dokonce smysluplně využít.

Samozřejmě nebylo vše tak jednoduché a rychlé, jak jsem si představovala. Přes čtyři roky jsem strávila v pronajatém prostoru, který jsem si nemohla přizpůsobit podle svého. Nebyla jsem tam úplně spokojená a když mi majitel neprodloužil nájemní smlouvu, vnímala jsem to jako znamení. Buď teď nebo nikdy. Buď si najdu opravdu svůj vlastní prostor, nebo s tím nadobro praštím.

Snad náhoda, nebo osud tomu chtěl, a vhodný prostor jsem našla mnohem rychleji a snadněji než při prvním pokusu. Stálo to hodně sil a přemáhání, ale teď stojím tady. Ve své vlastní cukrárně. A už zítra se bude otevírat. A vypadá to tady přesně, jako na mých kresbách z dětství. A venku na štítu se čistě leskne název vyvedený v mentolové barvě. Možná trochu sentimentální, ale pro mě tolik významný. Cukrárna U sladké Bet.

A já přesto všechno, čím jsem si za svůj zatím krátký život prošla, jsem spokojená a šťastná. Teď a tady. Mám vše o čem jsem si snila. A díky tomu, co se mi zkrátka stalo, jsem o tolik silnější, sebejistější a vyrovnanější. I přes všechno zlé stále věřím, že život dokáže být i tak sladký.

„Mami, tak už pojď domů, jsme už s tatínkem moc unavení…“