Skleněný pokoj

Když šel loni film Skleněný pokoj do kin, zjistila jsem, že je napsán na motivy stejnojmenné knihy. A jak už jsem se rozepisovala v tomto článku, vždy si nejdřív přečtu knihu a až poté se případně podívám na film. V obráceném pořadí to u mě nefunguje.

Píšu si seznam knížek, které bych si chtěla přečíst, ale dostávám se k nim postupně. Podle toho, jestli jsou zrovna dostupné v knihovně, na jaké téma mám náladu, nebo co jsem četla předtím, abych nečetla podobné knížky za sebou. Ráda střídám těžká témata s těmi lehčími, nenáročnými. A tak jsem se ke Skleněnému pokoji dostala až teď, rok od premiéry.

Protože jsem už věděla, že kniha byla zfilmovaná, při čtení jsem se těšila, až si film zkouknu. Abych si jím dokreslila příběh z knihy, a také ho porovnala se svojí fantazií. To mě vždy hodně baví, když si po celou dobu nějak představuju hlavní hrdiny i prostředí, ve kterém se děj odehrává, a najednou mě film vyvede z omylu. 

Před čtením Skleněného pokoje jsem se záměrně vyhýbala tomu, abych se podívala na trailer k filmovému zpracování. Nechtěla jsem být při svém fantazírování ničím omezována. Vzhledem k tomu, že se ale příběh odehrává v prostředí, které reálně existuje, ve vile Tugendhat, ovlivněna jsem tak jako tak už byla. I když jsem ve vile nikdy nebyla, věděla jsem přibližně o co jde a jak vypadá. A protože jsem byla během čtení hodně zvědavá na podrobnosti z vily, třeba jsem netušila, jak může vypadat onyxová stěna, našla jsem si o vile dokument. Zkonkretizovala jsem si tak prostředí, ve kterém se příběh odehrává, ale pořád jsem měla dost prostoru pro svou fantazii ve všem ostatním.

Hned druhý den, co jsem knihu dočetla, jsem si pustila film. A to asi byla ta chyba. To jsem asi neměla dělat. Co si pamatuji, tak jsem většinou na film, který byl natočen podle knihy, narazila náhodou, dlouho po tom, co jsem četla danou knihu, nebo jsem před čtením ani nevěděla, že jsem třeba už film viděla. U Skleněného pokoje to, ale bylo jinak. Chtěla jsem si filmovou podobu pustit hned po dočtení, abych měla celý příběh ještě čerstvě v hlavě.

Ale takové pocity ve mně snad ještě žádný film nevyvolal. Měla jsem pocit, jako když se ve mně všechno rve, jako když se mi chce křičet, že takhle to přece nebylo. Připodobnila bych to k tomu, když slyšíte, jak někdo lže, ale vy nemůžete zasáhnout. Cítíte v sobě hroznou nespravedlnost a touhu křičet pravdu.

Film jsem si rozdělila na dvě části, protože jsem mezitím musela něco dělat. Tu první část jsem nemohla rozdýchat. Protože jsem se o pocity nemohla podělit s někým, kdo by už měl taky přečtenou knihu, můj výlev rozhořčenosti odnesla ségra, která byla zrovna po ruce 😊

Už jsem si zvykla na to, že filmy jsou natočeny jen na motivy knihy, a scénáristi si z knih vykradou jen to, co se jim hodí pro dojem ve filmovém zpracování. Taky chápu, že na čtyř až pětihodinový film by se asi moc lidí nepodívalo. Že si zkrátka někdy přizpůsobí i konec příběhu, aby to byl ten správný doják. Že tu důležitou scénu (věc, událost, postavu) prostě ve filmu nenajdu, protože se už nevešla. Že se do filmu hodí trochu jiný typ hlavní postavy, než jak je vykreslen v knížce.

Tohle všechno chápu, a snažím se tomu i porozumět. Ale když je rozdíl mezi knižní a filmovou podobou v tom, jestli dítě přežije, nebo zemře, jestli ji odvezou do koncentračního tábora, nebo válku přežije doma, jestli ho odvedou, nebo se oběsí, jestli ji nepustí z Francie do Ameriky, nebo rovnou z Česka, jestli byla vila využita jako vědecké pracoviště pro zkoumání odlišností ras, nebo pro navrhování bombardérů, jestli postava oslepne, nebo ne, jestli druhá přežije, nebo nepřežije bombardování, jestli se do vily vrátí o dvacet let dříve nebo později, to je dost i na mě.

Při sledování filmu jsem měla pocit, jako když se autoři snažili nacpat toho, do necelých dvou hodin, co nejvíce. Jedna scéna střídala druhou. Občas jsem nepochopila, co měla scéna představovat, nebo na co reagovala, s čím bych si ji měla spojit. Přišlo mi, jako kdyby se film odehrával na nějaké pojízdné obrazovce a já jí nestačila dobíhat, proto mi kousky děje unikají.

Upřímně váhám nad tím, zda bych film vůbec pobrala a pochopila, kdybych už příběh neznala z knížky. Teď jsem se totiž mohla jen rozčilovat nad tím, že takhle to nebylo, a tohle se nestalo, ale kdybych se snažila pochopit celý příběh a dát si ho dohromady, těžko říct, zda bych byla úspěšná. Pravděpodobně by mi film přišel jako hromádka různě sesbíraných, na sobě nenavazujících scén. Co mě ale naopak zaujalo pozitivně, bylo obdivuhodné hraní očima (výrazy obličejů) dvou hlavních ženských postav.

Rozhodně bych nechtěla, abyste článek brali jako recenzi. To v žádném případě nebyl můj úmysl. Nemyslím si o sobě, že bych pro recenze čehokoli byla ten pravý člověk. Chtěla jsem se jen podělit o pocity, které mě samotnou velmi překvapily. Sama jsem se totiž udivovala, jak mě pouhý film dokáže takhle rozzuřit, naštvat, vytočit, zkrátka vyvolat tolik pocitů 😊

Zajímalo by mě, jestli jste četli knížku anebo viděli film. Nebo jestli jste vilu dokonce navštívili. Protože právě chuť vilu navštívit, jak píšou i na zadním přebalu knihy, jsem po přečtení dostala. Byla bych ráda, kdybyste se podělili i vy o své pocity a dojmy, abych si nepřipadala jediná divná, že to až tak moc prožívám 😊