Život se nedá naplánovat

Stojím tu a dívám se na tvou fotku. Tak krásně se na ní usmíváš. Záříš z ní tak mladě, plný života, a celou svou budoucnost vidíš před sebou. Nebo alespoň mě vidíš před sebou. Tu fotku jsem totiž fotila já. Myšlenkami se vracím do minulosti a jako by to bylo včera, se mi vybavuje všechno to, co jsme spolu plánovali.

Plánovali jsme naši společnou budoucnost. Oba jsme měli po škole, našli jsme si svá první pracovní místa, poohlíželi jsme se po společném bydlení. Plánovali jsme si, jak spolu budeme žít. Plánovali jsme si, jak si nejdříve zařídíme společný pronajatý byt, a pak, až nás jednou bude víc, jsme snili o vlastním domě. Oba nás těšila představa naší budoucí rodiny. Ty jsi už vymýšlel jména pro naše budoucí děti a jak si s nimi budeš hrát a dovádět. Já jsem se těšila, jak vás budu pozorovat z mé vysněné kuchyně, jak si hrajete na naší kouzelně divoké zahradě. Zatím nám ale stačila i vidina toho, že spolu budeme každý večer usínat a každé ráno se spolu probouzet.

Byli jsme ještě mladí, nechtěli jsme se do všeho vrhnout po hlavě, hned teď. Plánovali jsme, jak budeme ještě cestovat. Jak budeme spolu objevovat svět. Jak se podíváme do všech našich vysněných koutů světa. Jak poletíme do Ameriky, jak se budeme procházet Central Parkem, jak se vyfotíme pod Golden Gate Bridge. Jak projedeme celou Francii, budeme se procházet v levandulových polích, jezdit na kolech mezi vinicemi, snídat čerstvé croissanty a bagety. Jak autem vyrazíme do Chorvatska a budeme se spolu koupat na těch nejtajnějších a nejhezčích plážích. Jak vyrazíme na dovolenou do Řecka, kde se budeme jen válet, jíst, opalovat, povídat si a procházet se kolem.

Stejně jako vzdálený svět, toužili jsme objevovat i naši rodnou krajinu. Tak moc jsme se chtěli podívat na podzim na Šumavu, v létě se projet na kolech po Třeboňsku, v zimě sjíždět krkonošské a jizerské sjezdovky. Snili jsme ale i o úplně obyčejných věcech, jako, že spolu budeme vařit, budeme si dělat pěkné večery. I o takových činnostech, jako je společné uklízení, jsme se tenkrát bavili. Chtěli jsme prostě všechno dělat společně. Poznávat svět, poznávat sebe, navzájem i každý sám sebe. Na vše jsme chtěli být dva. Dva mladí a zamilovaní, s hlavou v oblacích a s myšlenkami ve vysněné budoucnosti. Asi jsme byli bláhoví. Ne, určitě jsme byli bláhoví.

I když většina našich snů byla společná, měli jsme samozřejmě i každý své sny. Tím tvým největším bylo pořídit si vlastní motorku. Novou a za svoje první vydělané peníze. A brzy se ti to povedlo a svůj sen sis splnil. I když možná na úkor těch našich společných.

Vím, že rodičům se tvůj sen moc nezamlouval. Slyším je, jak vždycky říkali: Dominiku, neblázni, nechceš si radši našetřit na auto, nebo něco jiného? Víc bezpečného? Několikrát ses na názor ptal i mě. Jestli mi to nebude vadit, jestli si tu motorku máš opravdu pořídit. Jenže já, mladá a naivní, jsem měla v hlavě jen to, že tě přece nemůžu odrazovat od tvých snů, když nechci, abys pak to stejné dělal ty mně. A tak jsem mlčela. Tvrdila, že mi to nevadí. Hluboko v sobě jsem se snažila zadupat strach, který jsem vždy měla, když ses jel projet. Snažila jsem se sama sobě namlouvat, že se přece nemůže nic stát. Že ty jsi vždycky při všem opatrný. Jenže někdy ani ta největší opatrnost nestačí.

Stojím tu a dívám se na tvou fotku. Je to už deset let. Deset let, co všechny naše sny vyprchaly neznámo kam. Teď jsme měli mít vše, co jsme si spolu plánovali. Rodinu, dům, cestování. Samozřejmě je možné, že bychom spolu třeba už dnes nemuseli být. Jenže to se už nikdy nedozvíme.

Deset let, co jsi mě tu nechal. Deset let, co se musím životem protloukat sama. Bez tebe. Deset let myšlenek a úvah, jak se to mohlo stát. Proč nám? Čím jsme si to zasloužili? Říkali, že jsi to auto v tom zapadajícím slunci neměl šanci vidět. A já se tomu celou dobu snažím věřit. Celých deset let se přesvědčuji, že to byla nešťastná nehoda, za kterou nikdo nemohl. Zároveň mě ale po celých deset let ničí jedna otázka. Mohla jsem tomu zabránit já? Jenže, jak by to s námi dopadlo, kdybych ti zakazovala tvůj sen? Díval by ses na mě pak pořád stejně? Miloval bys mě stejně? Sice bys byl možná živý, ale vážil by sis mě ještě? Vydrželi bychom spolu? Vždyť šlapání po snech toho druhého, je začátek konce.

Možná by všechno bylo jinak, kdybychom tenkrát věděli to, co jsme ani jeden ještě netušili. Kdybys to věděl, možná by ses už projet nešel. Možná bys radši zůstal doma. Jenže jsme o tom ještě neměli ani tušení. Ještě jsme to totiž neplánovali. A my, bláhoví, jsme si mysleli, že život jde naplánovat. Že všechno bude, jak jsme si naplánovali. Ale copak jsme nevěděli, že se říká: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány.

Chodím na tvůj hrob pravidelně, ale dnes je něco jinak. Dnes tu nejsem sama. Dnes je tu se mnou moje desetiletá dcera. Dominika.