Ve správný čas

Když mi bylo patnáct a měla jsem se rozhodovat, na jakou střední školu budu pokračovat, nevěděla jsem. Za to naši věděli. Oni měli totiž o mojí budoucnosti naprosto jasnou představu. Půjdeš na ekonomku, a pak možná i na vysokou. Bude z tebe paní inženýrka ekonomie. Nikoho nezajímalo, co chci já. Je pravda, že jsem sice přesně nevěděla, co bych chtěla dělat, za to jsem měla dost jasno v tom, co bych opravdu dělat nechtěla. Celý život se věnovat číslům. Počítat. Počítat. A počítat.

I když jsem s matikou neměla problémy, dokonce mě i občas bavila, určitě nebylo mým snem být potopená v číslicích až do důchodu. Protože jsem ale neměla svou jasnou představu, a bůhví, jestli by mi byla vůbec k něčemu platná, a neměla jsem ani žádné argumenty proti ekonomce, na přání, možná spíš rozkaz, rodičů jsem nastoupila na ekonomickou střední školu.

Nakonec to nebylo až tak hrozné. Učit se ekonomické definice mě sice vůbec nebavilo, ale účetnictví mi šlo a překvapivě i docela zajímalo. Pořád jsem si ale úplně nedokázala představit, že bych se mu měla věnovat celý svůj život. Na to mi přišlo moc suché, nudné, jasně dané, podle pravidel, a já chtěla ve svém životě i něco tvořivého, nápaditého. A i když jsem postupem času zjistila, že i v účetnictví se dá v ledasčem využít kreativita, pořád to ale nebylo to pravé.

Pak se ale něco stalo. Byla jsem asi ve druháku a naše učitelka češtiny nám začala zadávat domácí slohy. Prý abychom měli dostatečně natrénováno k maturitě. Ve druháku nám to samozřejmě přišlo jako přehnaně brzy, a maturitu jsme viděli v hodně dalekém nedohlednu. Spolužáci nad každým dalším zadáním kroutili očima a bručeli, že si zase budou muset vymýšlet nějaké slátaniny na nesmyslná, nudná témata, a stejně to učitelka neocení a zase budou mít špatné známky.

Já jsem to ale tak neměla. Pro mě bylo každé nové zadání slohové práce jako další výzva. Těšila jsem se, co si na nás zase učitelka vymyslí. Těšila jsem se, až zase budu ležet ve vaně a přemýšlet nad novým tématem. Vždycky jsem se nejdřív nad daným zadáním zamýšlela tak, jak to podle mě dělají ostatní. A to, co by na to téma napadlo každého, já obrátila přesně opačně a vzala za úplně opačný konec.

Sama jsem byla překvapená, jak mě tohle vymýšlení neexistujících postav a jejich životních osudů a příběhů baví. Jak se dokážu naprosto ponořit do hlavní postavy, žiju její život a naprosto do detailů si dokážu vybavit, kde právě je, co dělá a jak to tam vypadá. Učitelka byla z mých prací vždy u vytržení, až mi jednou nabídla, jestli by se moje slohovky nemohla pokusit poslat do nějakých novin a časopisů. Já jsem samozřejmě nebyla proti, a to i kdybych pro někoho mohla psát zadarmo.

Několika redaktorům se moje povídky natolik zalíbili, že mi nabídli, zda bych pro ně nechtěla brigádně psát. Byla jsem nadšením bez sebe. Tak tohle je ono? To je to, co jsem v patnácti hledala? To je to, co by mě mohlo bavit, a dokonce i živit celý život? Jen tak si vymýšlet a hrát si s imaginárními osudy?

Když jsem se ale se svým úspěchem pochlubila doma rodičům, moc nadšení nebyli. Nějaký čmárání a vymýšlení? To jako někoho baví číst? A to na to má někdo čas? Ještě řekni, že lidem, co si vymýšlí ty bláboly v novinách, za to někdo platí. Nemělo cenu se s nimi dohadovat, nebo se jim snad pokoušet něco vysvětlovat.

Zakazovat mi to ale nemohli. Učila jsem se vzorně a ve všech volných chvílích si vymýšlela své příběhy. Když mě to ani časem nepustilo, a dokonce jsem od čtenářů novin a časopisů začala dostávat velmi pozitivní reakce, pustila jsem se do spřádání snů, že bych se tím čmáráním, jak to nazývali rodiče, mohla snad vážně i živit. A jednou, jednou bych třeba mohla napsat i vlastní knížku.

Jenže nastal čas maturity, já se musela učit a na psaní nějak nezbýval čas. Na vysokou jsem nakonec ambice neměla a po úspěšné maturitě jsem si hledala práci jako ekonomka/účetní. I když jsem občas zabloudila v inzerátech i do míst, kde hledali někoho do novin, vždy chtěli uchazeče s odpovídajícím vzděláním, nebo s minimálně pětiletou praxí.

Když jsem pak nastoupila na své první pracovní místo, můj sen šel nějak stranou. Brzy poté jsem se vdávala, pak otěhotněla, vychovávala naše dvě děti, a na mé milované psaní si ani nevzpomněla.

Ale teď, teď je všechno jinak. A není to jen tím, že mi za pár let už bude půlstoletí. Když nám děti začaly odrůstat a už nás tolik nepotřebovaly, začali jsme si s manželem uvědomovat, že už si nemáme o čem povídat, že nemáme ani společné koníčky, a svou budoucnost si najednou každý představuje jinak. V klidu jsme se dohodli a usoudili, že stejně už si dávno žijeme každý po svém, a rozvedli jsme se.

A právě v ten moment jsem si vzpomněla na svou zálibu z mládí. Děti už mě nepotřebovaly, měly svůj život, a já najednou zjistila, že mám spoustu volného času, a nevím, co s ním. V tu chvíli jsem si vzpomněla na svoje milované psaní, a začala si zase vymýšlet.

A teď tu stojím v knihkupectví a nemohu se vynadívat. A uvěřit. Několikrát v životě jsem se už přesvědčila, že vše vždy přichází v ten správný čas. I když něco moc chcete hned teď, většinou to dostanete právě v ten nejlepší čas. Nebo naopak, když nechápete, proč se vám tohle zrovna teď děje, později si uvědomíte, že bez toho byste nebyli teď tady. Tady a teď, na správném místě, v ten správný čas.

Ve správný čas. Stejný název nese i knížka, z které nemůžu spustit oči. I když se rozhlédnu kolem po všech těch dalších krásných knihách, tahle pokaždé přitáhne můj pohled zpět, jako magnet. Možná se od ostatních tolik neliší, ale pro mě je výjimečná. Je to moje kniha.