Pozor na to, co si přejete!

Co si vzpomínám, vždycky jsem se chtěla, alespoň na jeden den, stát mouchou, abych se mohla podívat, co lidi dělají, když je nikdo, nebo minimálně já, nevidí. Prostě jsem strašně zvědavá. A teď se mi to splnilo. Konečně jsem se dočkala. Píše se rok 2050 a já se můžu na den proměnit v maličké zvíře, kterého si nikdo nevšimne.

Naši vědci, biologové, lékaři a kdo ví, kdo ještě, vymysleli lektvar, pomocí kterého se na 24 hodin přeměníte ve včelu. A proč zrovna ve včelu? Proměna třeba v takovou mouchu by prý mohla být nebezpečná. Mouchy jsou totiž pro lidi otravný hmyz a vymýšlejí všemožné i nemožné způsoby, jak se jich zbavit. Už vymysleli různé roztoky, postřiky, a dokonce i elektrické pastičky, které mouchu rovnou spálí, když se k nim přiblíží. Také jsem slyšela o nějakých prapodivných přístrojích, podobných vysavačům, které umí mouchy vcucnout až na pět metrů.

Proto vědci vymysleli, že bezpečnější bude proměna ve včely. Včely jsou téměř vyhynulý druh, jsou tak vzácné, že jsou dokonce chráněné, a nikdo je nemůže zabíjet. Protože jsem se o tuhle proměnu víc, než dost zajímala, v 7D vysílání už jsem viděla hned první pokus o proměnu. Na první pohled se vám může zdát, že jdete normálně k lékaři. V ordinaci jsou samí roboti, přístroje a obrazovky. Postupně přecházíte od robota k robotovi, a ti vám provádí různá vyšetření a testy. Samotnou proměnu ale řídí člověk.

Sednete si do pohodlného masážního křesla a lékař vám podá lektvar, který postupně vypijete pomocí skleněného brčka. Až polknete poslední kapku, proměníte se rázem ve včelu. Oblečení, které po vás zůstane, sebere sestra-robot a uklidí do přidělené skříňky. Nemusíte si hlídat, kdy vám vašich 24 hodin ve zvířecím těle uběhne, protože od 23. hodiny vám začne v hlavě pípat budík. Zároveň se nemusíte bát, že byste někam doletět nestihli, protože jste, ve včelím těle, schopni se pohybovat rychlostí světla.

Než uběhne přesně 24 hodin, musíte se vrátit do „ordinace“, kde už na vás čeká kabinka s vaším připraveným oblečením. Poté se už jen nahlásíte u posledního, loučícího robota, který vás zkontroluje, zda jste se proměnili zpět do člověka správně, a zda jste naprosto v pořádku, a poté můžete jít domů.

Pozor ale na to, kdybyste se vrátit nestihli. Zatím, při zkušebních proměnách, vědci zjistili, že pokud se nevrátíte včas, proměníte se zpět v člověka zrovna tam, kde právě jste, a budete úplně nazí. Jednou se jim ale už stalo, že se člověk nevrátil a už ho nikdo nenašel. Kolují fámy, že prý se vypařil, samovolně vzplál, či ho zblajzla ropucha. Na to tedy pozor.

Já mám svůj termín už zítra. Nemůžu se dočkat. Konečně se mi splní moje velké přání. Chci navštívit svoji rodinu, přítele a nejlepší kamarádku, a jsem hrozně zvědavá, jestli mě nějak poznají, nebo si mě vůbec nevšimnou.

Je to zvláštní pocit, vidět svět takhle z výšky. Je to jako, když vzlétáte v letadle, ale teď rozhoduju jen já o tom, kam poletím. Nejprve se chci letět podívat za mamkou do práce. Je to kousek odsud. Vletím do kanceláře oknem a sednu si na parapet, abych se mohla nenápadně rozhlédnout. Mamku ale nikde nevidím. Asi si někam odskočila. Počkám na ni tady, mám odsud dobrý výhled na její stůl u okna.

Přijde mi to jako celá věčnost, když si ke stolu konečně někdo sedne. Jenže to není mamka. Kde teda je? To ji někam přestěhovali? Nic neříkala. Teď u něj sedí nějaká mladá blondýna. Ale ne! Když se otočí, můžu konečně rozeznat její… robotí obličej. Snad tahle robotka nenahradila mamku při její práci?

Rozhodnu se proletět celou kanceláří, abych mamku našla. Jenže ať letím od stolu ke stolu, všude vidím jen samé nelidské obličeje. To není možné. Kde jsou sakra všichni zaměstnanci? To už budou teď všechny práce dělat jen roboti? A kde je teda moje mamka? Kam ráno odchází, když si myslím, že má namířeno do práce?

Hlavou mi víří všemožné těžké myšlenky, tak se rozhodnu, že navštívím svoji nejlepší kamarádku Rebecu, abych se trochu rozptýlila. Rebeca pracuje z domova, takže letím rovnou k jejímu domu. Vím, že si ve svém pokoji vždy nechává otevřenou ventilačku, deště se bát nemusí, protože při prvních kapkách se okno díky senzoru samo zavře, takže mířím rovnou tam.

Zase chvíli sedím na okně a čekám, protože Rebeca v pokoji není. Když ani po delší době nepřijde, rozhodnu se prozkoumat dům. Jak prolétám okolo kuchyňského okna, všimnu si, že se na příjezdové cestě nevznáší její autorobot, takže musela někam letět. Tak nevadí, poletím se podívat za svým přítelem.

Když přiletím k Robertovu domu, hned mě na příjezdové cestě upoutá autorobot. Takový totiž existuje v našem městě jen jeden. Je vyrobený na míru. A je k nepřehlédnutí. Je růžový s fialovými puntíky. A jeho majitelkou je moje nejlepší kamarádka Rebeca. Ale co tady dělá? Robert s Rebecou se totiž moc nemusí, nějak si nesedli. Sice tolerují, když trávím čas s tím druhým, ale oba se až přehnaně vyhýbají jakékoli společné akci.

Rovnou letím k oknu Robertovy ložnice, jako kdybych měla nějakou předtuchu. Jenže v ložnici jsou zatažené rolety, tak to musím vzít přes otevřené okno v obýváku. Dveřmi se už snadno dostanu do ložnice hned vedle. Panebože! Co to má znamenat? Proč? V posteli, kde jsem často usínala po přítelově boku, teď sice leží Robert, ale není sám. S Robertem v posteli leží Rebeca! A…cože? Kdo to je? Je tam s nimi ještě nějaká robotka! A rozhodně si nepovídají, nebo nesledují film.

Proč? Co jsem komu udělala? Co jsem jim udělala, že mi museli tohle provést? Můj přítel a moje nejlepší kamarádka? A ještě s nějakou robotkou? Copak jsou všichni z těch robotů už úplně ujetí? Jsou úchylní, nebo co? Co mám teď jako dělat? Až se zase proměním zpátky, mám se snad tvářit, jakože nic? To přece nedokážu. Ale přece jim neřeknu, že jsem šla na tuhle proměnu ve včelu, a ještě je šmírovala. Ale co to řeším? To oni se mají pomlouvat a stydět. Oni mě podvedli!

Musím se trochu uklidnit a rozdýchat to. Na to bude nejlepší babiččina zahrádka. Aspoň se podívám, co babička dělá a jak se jí daří. Moje babička totiž miluje květiny a její zahrádka je hotový ráj. A to i pro pilné včelky, takže bych se mezi nimi snadno ztratila. Přesto, že je venku nádherně, babičku na zahradě nevidím. Zalétnu se podívat dovnitř. V chodbě, ani v kuchyni babička taky není. Poslední místností je obývák. Sakra! Babička leží na zemi. Ruku má nějak divně pokroucenou pod sebou. Asi musela upadnout a teď je v bezvědomí. Proboha, co mám dělat? Musím zavolat sanitku.

To snad ne! Proč zrovna teď musím být proměněná v tu pitomou včelu? Vždyť já babičce ani nemůžu zavolat pomoc. Co jsem to provedla? Proč jsem si tak moc přála tuhle proměnu? Proč jsem za každou cenu byla zvědavá, co dělají moji blízcí, když nejsou se mnou? K čemu to všechno bylo? Abych zjistila, že mamka mi lže, přítel s nejlepší kamarádkou mě podvádí a dělají ze mě blbku, a svojí babičce nemůžu v téhle podobě ani pomoc, a jsem naprosto bezmocná?

Proč jsem tohle tak moc chtěla? Není lepší radši nevědět? Nedělat si zbytečné starosti a žít si v poklidné nevědomosti? Ale to je zas člověk pořád za hlupáka, aniž by to sám vůbec tušil. Je tedy lepší žít v poklidné nevědomosti a být šťastný, nebo všechno vědět a trápit se?

Crr! Crr! Crr! … otočím se a zaklapnu budík.