Prázdniny za trest, nebo za odměnu?

Fakt nechápu, proč musím jet taky. Na dovolenou. S rodičema. Oni se snad zbláznili! Proč mě do toho nutí? Podobně mi odpověděli, když jsem se jich ptala, proč bych jako nemohla zůstat sama doma. Prej, jestli jsem se nezbláznila, že je mi teprve patnáct. A co bych asi jako sama doma dělala? A že maj za mě zodpovědnost. A že jsem nikdy proti rodinným dovoleným v Chorvatsku nic neměla.

To zas musím být upřímná. V tomhle mají totiž pravdu. Do Chorvatska jsem se vždycky těšila. Jezdíme tam skoro každý rok. Pokaždé na jiné místo, ale všude se mi vždycky líbilo. No jo, ale letos mi je patnáct. Už PATNÁCT! Přece nemůžu jet na dovolenou s rodičema a mladším bráchou. Co bych asi tak řekla holkám z naší party? By se mi vysmály. Zuzka jede na taneční tábor, Dita letí do Řecka a Ema dokonce na Kanáry. To jim mám jako říct, že jedu zase s rodičema do Chorvatska?

I když já osobně proti takové dovolené nic nemám, dokonce se na ni někde v nitru i letos těším, musím prostě protestovat. Už ze zvyku. Proto, že se to ode mě snad i očekává. Přece to nemůžu v patnácti jen tak odkývat a sklapnout. Musím držkovat a tvářit se nabručeně. Aby už si rodiče taky uvědomili, že se mnou už nebudou moct pořád hejbat, jak s mým osmiletým bráchou. Musí si zvyknout, že už si budu chtít dělat věci podle sebe. Nebudu pořád poslouchat, co a jak chtějí oni.

Hlavně to jsou poslední prázdniny před tím, než se všichni rozutečeme na všemožné střední školy v okolí. A kdo ví, kde nás pak bude konec? Budeme mít vůbec čas se pravidelně setkávat, jak jsme si s holkama svatosvatě slíbily? Co když se rozutečeme každá do jiného kouta, a naše kamarádství postupně vyprchá? Co bude potom? S kým se budu kamarádit? Najdu si na gymplu vůbec nějaké nové kamarádky? Tohle všechno mě teď trápí, a ještě navíc musím na rodinnou dovolenou, místo toho, abych si poslední léto užila se svými spolužačkami a možná i s Patrikem.

Patrik je z vedlejší třídy a už dost dlouho se mi líbí. Dokonce jsme spolu byli už jednou na večeři. No dobře, tak jsme nebyli sami dva, byla nás celá parta, ale i to se přece počítá. Bavili jsme se spolu a on mi navrhnul, že bychom si mohli někam o prázdninách spolu vyrazit. No, možná to neřekl úplně takhle přesně, ale to, jak to myslel, se stejně nedozvím, protože než se vrátíme z Chorvatska, určitě si už najde jinou holku, která bude mít čas jít s ním ven.

Otvírám oči a uvědomím si, že stojíme. Podívám se na hodinky, je asi osm. Vyhlédnu z okénka a zjistím, že stojíme na odpočívadle, na kterém vždy tradičně zastavujeme po cestě na dovolenou i zpět. Je odtud totiž poprvé/naposledy vidět moře. Vystupuju z auta a navenek se snažím tvářit nabručeně, i když uvnitř mě se něco zachvěje. Snad radost nebo těšení se, jaké dobrodružství tu letos prožiju.

Balím si do své plážové tašky všechny nezbytnosti, které si beru na pláž. Opalovák, ručník, taštičku s drobnostmi, a hlavně knížku, na tu nesmím zapomenout. Přehodím si přes plavky košili, na nos brýle, tašku přes rameno, pod ruku karimatku na ležení a razím na pláž. Ještě, že mě rodiče nenutí být součástí rodinného ležení. Naštěstí jsou natolik chápaví a nechají mě chodit na pláž samotnou. Vždy si najdu nějaké klidné místo, co nejdál od rodinek s řvoucími dětmi, a v klidu si čtu.

Opouštím náš apartmán a srazím se s klukem, který míří do vedlejšího ubytování. Myslela jsem si, že tam bydlí rodina s malými dětmi, podle hluku, který od nich jde, ale zjevně mají ti řvouni i staršího bráchu. A moc pěkného bráchu. Dokonce se na mě usměje a pozdraví. Samozřejmě jsou to taky Češi, tady je světlá výjimka, když narazíte na cizince. Odpovím mu a mířím na pláž.

Dnes se mi nechtělo jít samotné, tak ležím pohromadě s rodiči a pozoruji okolí. Bráška se snaží stavět hrad, ale jelikož tu je písku pomálu, moc mu to nejde. Najednou slyším povědomý řev, který jde vždycky z vedlejšího apartmánu. Otočím se a opravdu, k moři se vydali i naši sousedé. A dokonce v kompletní sestavě. Nakonec to nejsou tak malé děti, jak jsem si myslela. Budou asi ve věku mého bráchy, a vypadá to na dvojčata, kluka a holku. Jde s nimi i jejich starší brácha, bude tak stejně starý jako já, možná starší. Když míjí naše ležení, zase se na mě usměje a pozdraví mě.

Z napínavého čtení mě vyruší brácha, jestli bych mu nešla pomoct se stavěním hradu. Chci se na něj ohradit, ať neotravuje, ale všimnu si, že sourozenci od sousedů se taky o něco pokouší i se starším bráchou. Jdu tedy s bráchou, abych nebyla za netýkavku, a za slunečními brýlemi nenápadně pozoruji, jak jde stavění si s bábovkami nejstaršímu ze sourozenců. I když má v ruce růžovou lopatičku, překvapivě u toho plácání se v písku vypadá dost sexy. Asi můj pohled vycítí, protože se podívá naším směrem a zase se na mě nepatrně usměje.

Brácha se sám pasoval na stavbyvedoucího a peskuje mě, jak to dělám blbě a ať dávám pozor, nebo nám hrad odplaví první vlna. Sám ochotně chodí do moře naplňovat kyblík a zásobuje náš vodní příkop čistou mořskou vodou.

Netrvá to dlouho a už se stačil skamarádit s dvojčaty od sousedů. Prý dostali skvělý nápad. Spojíme naše hrady vodním kanálem, kudy se budou moct obyvatelé hradů navštěvovat na lodičkách. A tak se pustíme do kopání a hloubání až se najednou ocitneme s jejich starším bráchou vedle sebe. Znovu mě pozdraví, usměje se a představí se jako Honza. Týna, pípnu a snažím se taky usmát.

Při stavění příkopu se dozvím, že jsou taky z Prahy, že na tomhle místě jsou poprvé, a že Honza letos dokončil první ročník na průmyslovce. Tak to jsem odhadla dobře, je jen o rok starší než já. A zdá se moc fajn, a navíc je vážně pěknej. No jo, ale doma na mě čeká Patrik. Nebuď bláhová, ten už na tebe dávno zapomněl. Ozve se mi hlásek v hlavě. A já si musím přiznat, že má asi pravdu. A navíc, co je lepší? Čekat na Patrika, jestli na mě nezapomněl a ozve se, až se vrátíme domů, nebo kývnout na pozvání na zmrzlinu od Honzy, který je tady a teď?

Divím se, že mě rodiče pustí, ale k mému štěstí se stačili seznámit s Honzovými rodiči a asi se jim Honza jeví jako slušný kluk, podle máminých slov. Vyberu si nejhezčí šaty, co s sebou mám a opouštím náš apartmán. Na společné chodbě už na mě Honza čeká. V tmavě modrých kraťasech a světle modré košili s krátkými rukávy mu to neskutečně sluší. Pozdravíme se a vyrážíme ven na nejlepší zmrzlinu, kterou tu v okolí mají, a poté na procházku po pláži při západu slunce.

Nosíme poslední věci do auta, protože dnes už odjíždíme domů. Honza s rodinou tu jsou ještě na týden. Spolu jsme se rozloučili už včera, protože dnes jeli na celodenní výlet na loď. Vyměnili jsme si na sebe všechny možné komunikační prostředky, od telefonního čísla po messenger, a slíbili si, že se v Praze sejdeme hned, co se Honza vrátí z Chorvatska.

A i kdyby se náhodou neozval, nebudu se zlobit. Protože i tak tahle dovolená stála za to. Z Honzy se vyklubal moc hodný, milý a zábavný kluk, kam se na něj hrabe Patrik. Prožili jsme spolu moc pěkné chvíle. Byla bych moc ráda, kdybychom se ještě setkali, ale i kdyby ne, jsem mu vděčná, že mi otevřel oči. Díky němu jsem poznala naprosto odlišné přátelství, a možná i něco víc, než jsem doteď měla s holkama z naší party a s Patrikem.

Uvědomila jsem si, jak hloupá a protivná jsem před touhle dovolenou byla. A přitom jsem se málem připravila o ty nejlepší prázdniny v Chorvatsku, jaké jsem zatím zažila. A dokonce už ani nemám obavy z toho, zda si na nové škole najdu nějaké kamarády, a jestli se mi tam bude líbit. Začínám se na všechno to nové těšit. A hlavně se těším na příští rok na další rodinnou dovolenou v Chorvatsku, a jsem sama na sebe zvědavá, kam se za ten rok posunu, a jaká příští rok budu.