I cesta je cíl

Někdo při starostech chodí běhat, někdo maluje, někdo cvičí jógu, někdo se jde vymlátit do boxovacího pytle, a já chodím jezdit, na kole. Vždycky, když mě něco tíží v hlavě, když si potřebuji srovnat myšlenky, když potřebuji něco promyslet, nalézt řešení, sednu na kolo a jedu. A jedu a jedu. Někdy pěkně dlouho a pěkně daleko.

Častokrát se mi už stalo, že jsem automaticky jela a přemýšlela, až jsem najednou zjistila, že ani nevím, kde jsem. Proto si s sebou vždy beru nabitý mobil. Několikrát se mi taky už stalo, že jsem jela tak dlouho, až jsem si uvědomila, že mě tak bolí nohy, že zpátky už to nedám, pokud chci zítra ještě chodit, a musela jsem hledat nejbližší vlakovou zastávku.

Jízda na kole mi nesmírně pomáhá, už mě tolikrát zachránila od pádu na psychické dno. Místo toho psychického, jsem ale už párkrát zažila fyzický pád. Naštěstí šlo vždy jen o pár modřin, nebo něco naraženého. Musím zaklepat, že jsem si na kole ještě nikdy nic nezlomila. Ale co je odřené koleno proti zmatku v hlavě, s kterým byste mohli skončit daleko hůř.

Pokaždé, když si musím něco promyslet, sedám na kolo a jedu. Není to útěk, jak by to možná pro někoho mohlo vypadat. Právě naopak, jedu si pro svoje řešení a klidnou mysl. Každému bych doporučila nejdřív vyzkoušet kolo, nebo jiný pohyb, ještě před návštěvou psychologa.

Co si vzpomínám, poprvé jsem takhle na kolo sedla v patnácti. Bylo to pro mě první těžké a rovnou nejnáročnější období. V tu dobu nás opustil táta. Napořád. Máma s babičkou se o mě hodně bály, chtěly mě poslat k psychologovi, ale já v tu dobu právě zjistila, že mi víc než nějaké povídání s cizím člověkem, pomáhá to, když jsem sama, když můžu v klidu přemýšlet, nebo si nechat rychlou jízdou vyfoukat myšlenky pryč z hlavy.

První měsíc jsem jezdila snad denně. Ale rychle jsem přišla na to, že pokud chci jezdit i nadále, nesmím to tak přehánět. A tak jsem postupně ubírala dny i kilometry. Ale díky těm najetým kilometrům jsem to zvládla.

Další „jezdící“ období nastalo, když jsem se ve čtvrťáku měla rozhodovat, co dál se svým životem. Budu dál studovat? Nastoupím do práce? Pojedu do zahraničí a dám si pauzu? Stejným způsobem jsem řešila těžký rozchod po prvním vztahu a spoustu dalších menších a větších starostí a problémů.

A dnes jsem nasedla zas. Už jsem to nutně potřebovala. V hlavě se mi víří tolik myšlenek a otázek, že už jsem nemohla jen v klidu sedět. Potřebovala jsem zase rozbíjet vzduch, kterým se řítím, kochat se krajinou, krčit oči před sluníčkem, nadávat na protiletící hmyz, který mi v lepším případě skončí v očích, v tom horším rovnou v puse. Potřebovala jsem cítit tu sílu a tlak v nohou, když se snažím vyšlapat kopec, i si užít tu volnou jízdu z kopce za odměnu.

Připadá mi, jak kdybych prožívala znovu to, co už před lety. Opět mám za sebou rozchod. Opět si přijdu, jak kdybych znovu stála na startovní čáře. Co teď? Co teď budu dělat? Čemu se mám věnovat? Do čeho mám vložit svou energii a čas? Školu už mám hotovou, chodím do práce, kde jsem spokojená. Ale stačí to? Není to málo? Neměla bych chtít přece jen víc?

Mám si teď plánovat budoucnost sama, spoléhat jen na sebe, nebo čekat, až se zase někdo objeví, a do té doby zamrznout na místě? Přece se chci i sama pořád vyvíjet a posouvat. Není možné, aby mě posouval jen někdo další vedle mě. Musím sama. Jenže jak? A hlavně, kam? Jsem už přece dost stará na to, abych to věděla, ne? Abych měla ve všem jasno. Vždyť denně v mém okolí přibývají vdané spolužačky, a další a další se stávají matkami.

Ale chci já tohle vůbec? Chci načančanou svatbu a vřeštící dítě v kočárku? Do teď jsem měla jasno. Myslela jsem si, že náš vztah spěje ke svatbě a následně i k těm dětem. Ale osud si se mnou zase zahrál a já můžu přemýšlet, jestli jsem to opravdu tak chtěla, nebo jsem to chtěla proto, že se to prostě očekávalo.

Chci vůbec teď další vztah, nebo se potřebuji nejprve srovnat sama se sebou? Vždyť ani sama sebe ještě pořádně neznám, nevyznám se v sobě, a někdy si vážně nerozumím. Jak by mi pak mohl rozumět někdo další? Jak bych mohla předávat mateřská moudra někomu dalšímu, když si sama přijdu jako dítě, a někdy bych byla radši, aby mě pořád někdo mohl vést za ruku a já se nemusela rozhodovat sama, kam půjdu.

Vjíždím do vedlejší vesnice, kde se chci zastavit a odpočinout si u místního rybníka. Při jízdě na kole mám právě ráda to, že si můžu dojet, kam chci, ale taky se kdekoliv zastavit a rozjímat. Nic mě nehoní, nikam nepospíchám, a hlavně na mě nečeká nikde žádný cíl. Protože už dávno jsem pochopila, co tím mysleli, když říkali, že i cesta je cíl.

Sednu si na opuštěnou lavičku a všimnu si, že kousek opodál sedí nějaký rybář. Nehodlám tu dělat žádný kravál, tak mu tady snad vadit nebudu. Asi mě ale musel slyšet přijet, protože se otočí, aby zjistil, kdo mu narušil jeho klid. Prohlíží si mě delší dobu, než by asi vyrušený rybář měl. Nakonec se usměje, jako by na něco právě přišel, a zamává na mě. Mávnutí nejistě oplatím a rychle si nasadím brýle, které jsem si musela očistit od hmyzu, který jsem potkala v protisměru.

Chvíli si rybáře prohlížím, ale zezadu mi povědomý není. Asi můj pohled vycítí, protože se znovu otočí a usměje se. A já už konečně vím, kdo to je. Ten úsměv se totiž nedá jen tak zapomenout. Samotnou mě totiž překvapilo, co se mnou jeho úsměv, když jsem ho poprvé viděla, udělal, i když vůbec nepatřil mně. Do teď jsem si totiž u nikoho úsměvu nijak nevšímala. Ale u něho mě prostě zaujal na první pohled.

Jde o kluka, kterého potkávám občas ve vlaku, když jezdím do práce. Usměju se na něj zpátky a najednou si uvědomím, že se nemá cenu něčím trápit a snažit se na všechno přijít rychle a hned. Někdy nejde vyřešit všechno okamžitě, řešení se objeví až postupem času, a i kdybyste se stavěli na hlavu, teď prostě nic nevyřešíte. Neříkám, že je dobré nechat celý svůj život osudu a ať si plyne, jak chce, ale občas je prostě lepší nechat ho volně plynout. Však ono stejně všechno, co má, přijde právě v ten pravý čas.