Poslední den na Zemi - 2. část

Dnes si můžete přečíst slibované pokračování příběhu z minulého týdne.

Pak jde všechno rychle a já se radši uklízím do rohu, aby mě ostatní nezašlapali, když to vypadá, že mě vůbec nevidí. Ale já sebe vidím. Cítím, že stojím tady v rohu, ale vidím se ležet tam na zemi. Proč? Učitelka shání mobil, vytáčí záchranku, pak volá mojí mámě. Proč ji proboha plaší, ona má dnes tu důležitou schůzku, a já jsem tady a v pořádku. Haló!? Proč mě nikdo neslyší? Do třídy vtrhne doktor s doktorkou, vyptávají se učitelky, co se mi stalo, dělají se mnou divné věci, dávají mi na pusu takovou masku a snaží se mi něco píchnout do ruky. Au! Podívám se na svou levou ruku. Jak to, že mě to taky píchlo, když nepíchají do mě? Nebo kdo jsem vlastně já, a kde sakra jsem? Ležím v bezvědomí tam na zemi, nebo stojím tady u okna?

Doktoři mé tělo pokládají na nosítka a pospíchají ven k sanitce. Počkejte, já musím jít přece taky! Jen tak tak si stihnu vlézt do sanitky. Sedím a koukám se na sebe. To je tak divný pocit. Není to jako, když se ráno prohlížím v zrcadle. Na sobě mám ty nové černé šaty s kytičkami, které jsem si vybrala k narozeninám. Říkala jsi, že mi moc sluší, pamatuješ, mami? Chci si trochu uhladit sukni, ale nedokážu vzít látku do ruky, jen mi ruka projede skrz ni. Co to jako má být? To jsem teď jako duch? To jsem jako Patrick Swayze v Duchovi, na který jsme se spolu nedávno dívaly?

A co mi teda je? Vypadá to, že jak jsem se shýbala pro tu tužku, tak jsem omdlela. Ale přece kdybych normálně omdlela, tak ležím tady na tom lehátku a nesedím vedle něho. Když je někdo duch, tak je už mrtvý. Jsem mrtvá? Ale doktoři nic takového neříkali, a asi by se mnou takhle nepospíchali do nemocnice, kdyby věděli, že už nejdu zachránit. Vůbec tomu nerozumím.

Víš, mami, ničemu z toho jsem nerozuměla, ale byla jsem tam pořád. Když mě nakládali do sanitky, když se mnou běželi na příjem, i když už jsem ležela na pokoji, napojená na všemožné hadičky, a vy jste konečně mohli přijít za mnou. Byla jsem pořád s vámi. Vnímala jsem vás. Poslouchala jsem, jak mi vyprávíte, cítila jsem, jak mě hladíš, i to, jak mě omylem bráška bouchnul do ruky a ty jsi mu vynadala. Pořád jsem tam byla s vámi. Stála jsem u okna, dívala se na vás a nemohla jsem nic dělat. Křičela jsem na vás, dupala, mlátila do okna, snažila jsem se shodit židli u stolu.

Ale nic se nedělo. Prostě nic. Ticho. Vy jste pořád seděli u mého mrtvolného, nehýbajícího se těla. Ano, mami, i ty slzy, kterými jsi mě kropila, jsem cítila, ale nemohla jsem vůbec nic. Chtěla jsem tě obejmout, chtěla jsem s tou holkou na té nemocniční, děsivé posteli zatřást, strhat z ní všechny ty hadičky. Přála jsem si, ať se konečně probere, zvedne z té postele, nenechá tě se trápit a můžeme jít všichni domů.

Najednou se ale v pokoji objevil ještě někdo. Byla to naše babička. Tvoje maminka. Babička, která umřela před třemi lety. Nejdřív jsem se vyděsila, jak je možné, že ji vidím. Budu teď moct vidět všechny mrtvé? Když se ale pokojem rozpípaly všechny ty divné počítače a obrazovky, do pokoje vtrhly sestry s doktorem, tebe odstrčili a snažili se mě oživovat, pochopila jsem. Babička si pro mě přišla. Přišla si mě vyzvednout stejně, jako pro mě chodila do školky, když jsem byla malá. Chtěla mě doprovodit, abych na té poslední cestě nebyla sama.

Píšu ti, mami, tenhle dopis, abych ti to vysvětlila, a hlavně tě uklidnila. Aby ses o mě nemusela bát. Abys věděla, že nejsem úplně sama. Že jsem se svou milovanou babičkou. Vím, že si ten den pořád dokola přehráváš a snažíš se přijít na to, co jsi přehlédla, co jsi mohla ovlivnit, jak jsi mě mohla zachránit. Vím, že si vyčítáš, že si na mě měla dávat větší pozor. Měla ses mi víc věnovat. Ale, mami, já to tak necítila. A už vůbec to nedávám nikomu za vinu.

Tady, v nebi, mi totiž vysvětlili, že každý má svůj poslední den tam na Zemi předem daný. Nedá se proti tomu absolutně nic dělat. Už když se narodíš, tady přesně vědí, kdy k nim přijdeš. V nebi totiž neříkají „když jsi umřela“, říkají „byl to tvůj poslední den na Zemi“. A já se vůbec nezlobím, že ten můj byl zrovna takový. Alespoň jsem spolužáky zachránila od testu z matiky. Já vím, dělám si srandu. Ale ty budeš moct za chvíli taky, slibuju. Hlavně bych ale chtěla, abys věděla, že jsem vás neopustila, nevzdala jsem to.

Babička mi vysvětlila, jak to je, a že jsem už víc udělat nemohla. Taky vím, že pořád nemůžeš pochopit, co mi vlastně bylo, co se mi stalo, proč se mi to stalo. Nikdy jste nedostali pořádné vysvětlení. Ale už se netrap mami, pamatuj, že jsem tu pořád s tebou. Až zase ucítíš vánek na své tváři, nebude to tím, že jsi zapomněla zavřít okno, budu to já. A ty si tak při každém pohlazení vzpomeneš na svou milovanou, veselou dceru, která tě měla, a pořád má, ze všech nejradši.

Mami, pozdravuj ode mě tatínka, brášku a dědu, a vyřiď jim, že jsme vás s babičkou neopustily. Vím, že pro vás je to mnohem těžší než pro nás, protože vy nás nevidíte, nebo byste asi neměli. Ale my vás můžeme sledovat pořád. Máme tady takové okno, z kterého s babičkou sledujeme, co právě děláte. Tak už, prosím, nebuďte smutní, netruchlete. Ať z vás nejsme smutní taky. Ať se s babičkou můžeme zase pěkně od srdce zasmát tomu, jak se bráškovi pletou písmenka, a jak se zlobíš na tatínka, protože si na poslední vynález půjčil tvůj nový hrnec z kuchyně.

Jsme pořád s vámi, neopustily jsme vás, naopak, jsme teď vaši andělé strážní. Vím, že ani vy nás ve své mysli a ve svých srdcích neopustíte, že na nás nikdy nezapomenete. Tak se tam dole opatrujte, a nezapomeňte, že my se s babičkou díváme! A jednou, za dlouho, se na vás budeme těšit.