U babičky

Prázdniny u babičky! Hurá, jedeme k babičce. A musím? Mně se tam nechce. Nemůžu radši zůstat doma? Vždyť tam nemám žádné kamarády. A to budu muset babičce zase pomáhat, hrabat seno, chodit na houby už brzy ráno. Budit mě bude strašně brzy. Prý bychom jinak zaspali půlku prázdnin. A krmit mě bude rybím tukem, prý jsem nějaká hubená.

Jako dítě jsem toho od kamarádů slýchávala hodně. Jedni se už nemohli dočkat až vypadnou ven z města na venkov (Taky máte s babičkou vždy spojený venkov? Jak kdyby ve městě žádné babičky nežily.), jiní byli zpruzelí, že musí do nějakého zapadákova, kde nemají kamarády, a co tam budou jako dělat.

Já jsem vždy jen tiše seděla a poslouchala vyprávění a stěžování si kamarádů. Já, kdybych měla vůbec tu možnost jet na prázdniny k babičce, bych byla to nejšťastnější dítě na světě. Moje nejhezčí prázdniny jsem si představovala asi takhle…

Konečně, dnes dostáváme vysvědčení a hned poté nasedám na vlak a jedu k babičce a dědovi na prázdniny. Babička s dědou bydlí v takovém pěkném stavení, něco mezi chalupou a statkem. Na prázdniny k nim jezdím každý rok a vždycky se už nemůžu dočkat. Za tu dobu tam mám už spoustu kamarádů. S některými si i přes rok dopisuji.

Ještě jedna zastávka a na další už vystupuji. Na nádraží už na mě čeká děda, aby mi pomohl s mým kufrem. Má s sebou i jejich psa. Je to takový voříšek a jmenuje se Flíček, podle jednoho jediného flíčku, který má na pravém uchu. Radostně se spolu uvítáme, s Flíčkem i s dědou, a pospícháme domů, babička prý připravuje k obědu nějakou velkou dobrotu.

Nic se tu za ten rok nezměnilo. Plot okolo chalupy je stále trochu nakřivo, ale ještě nespadl. Na třešni hned u plotu září červené třešinky jako puntíky na šatech. Ve všech oknech chalupy kvetou červené muškáty. Pod okny do kuchyně se krásně daří babiččině bylinkové zahrádce. Na sušáku ve větru plápolají bílá prostěradla, a ještě za nimi, kam až mi oko dohlédne, vidím kupky usušeného sena. Už se nemůžu dočkat až se po obědě do jedné kupky schovám, odpočinu si a budu si užívat tu vůni uschlé trávy, a jak mě její suché stonky píchají do holých rukou a nohou.

Babička v zástěře už stojí mezi dveřmi na zápraží a vítá mě stejným pozdravem jako každé léto. Tys nám ale vyrostla děvenko, z tebe je už pořádný kus děvčete. Ale jsi nějaká pohublá. Jen se neboj, to tu napravíme. A už nás žene do kuchyně, aby oběd nevystydl. Jen co si rychle umyju ruce, pospíchám do kuchyně, ta vůně mě tam úplně táhne. Jako vždy udělala babička na uvítanou moje oblíbené jídlo. Bramborový knedlík s červeným zelím a kachnou. To si pošmákneme. Těší se na pečínku i děda.

Kykyryký! Kykyryký! Pomalu otevírám oči a probouzím se s úsměvem na rtech. Tohle je snad ten nejlepší budík. Kam se na něj hrabe to odpudivé pípání, které mě budí do školy. S takovým budíkem bych snad i do té školy vstávala s úsměvem. Oblékám se a jdu po čuchu do kuchyně, odkud voní čerstvě upečená třešňová bublanina a bílá káva. Pozdravím babičku, naleju si kávu do bílého hrníčku s červenými puntíky a na talířek, taky s puntíky, si naložím dva kousky bublaniny.

Dopoledne jsem babičce pomáhala s obědem a dědovi krmit králíky, ale teď po obědě už si balím věci k rybníku, kam půjdeme společně s mými kamarády tady z vesnice. Už se jich nemůžu dočkat, tak dlouho jsme se neviděli. Než si zase povyprávíme, co všechno je u nás nového, a než se stihneme pořádně vyřádit ve vodě, budeme mít co dělat, abychom to stihli domů na večeři.

Po dnešním řádění s kamarády a dobré večeři jsem tak unavená, že si sotva stihnu lehnout do postele a už se mi zavírají oči. Mám otevřené okno a usínám za zvuků přicházející bouřky prolínající se se smyčcovým orchestrem cvrčků. Nedokážu si představit lepší podmínky pro usínání, navíc pod babiččinou duchnou v proužkovaném povlečení. Ráno půjdeme na houby, tak si musím pořádně odpočinout.

Sedím na posteli v pokojíčku svých dětí a pozoruju je, jak si s nevolí a s nafouklými obličeji hází věci, které nutně budou u babičky potřebovat, do kufrů. Ještě netuší, že až půjdou spát, trochu jim jejich zavazadla přetřídím, aby se vůbec dala zavřít.

I když se teď tváří dotčeně, vím, že si prázdniny u babičky užijí a bude se jim tam líbit. Ani neví, jaké mají štěstí, že vůbec k nějaké babičce na prázdniny mohou jet. Co já bych za to jako dítě tenkrát dala. Vlastně i teď, i když už je mi přes třicet. Jak ráda bych si sbalila batůžek a vyrazila na vysněné prázdniny vlakem, jako ve svých představách.

Jenže mně se můj sen nikdy nesplnil. Neměla jsem ani možnost jet na prázdniny k babičce, natož si stěžovat, že se mi tam nechce. O prázdninách u babičky jsem slyšela vždycky jen z vyprávění od kamarádů ve škole. Nebo od dětí z dětského domova, které měly větší štěstí než já, a měly babičky, které si je občas alespoň na prázdniny vzaly.