Poslední den na Zemi - 1. část

Dnešní článek je trochu neobvyklý. Původně jsem ho psala pro jednu literární soutěž, a pravděpodobně bych ho sama od sebe nikdy nenapsala, ale přišlo mi škoda, mít ho schovaný jen v šuplíku. Protože ale musel splňovat určitý počet znaků, je delší, tak jsem se rozhodla, že ho rozdělím na dvě části. Dnes si tak můžete přečíst jeho první část a příští týden se těšit na konec.

Milá maminko,

jak se doma všichni máte? Už se bráška naučil číst a psát? A co tatínek? Pořád tě zlobí tím, že vyrábí v garáži ty svoje vynálezy a zlepšováky? A co děda? Už si konečně pořídil toho nového pejska? Ale hlavně, co ty, mami? Máš se dobře? Nejsi smutná? Směješ se taky? Musíš se smát. Mně a bráškovi se to moc líbí. A bráška by pak byl taky smutný, kdybys ty byla smutná. Však víš, jak se rád po každém opičí.

Pořád si ještě pamatuji, když jsi mě česala do školy, jak chtěl česat taky, a nemohl pochopit, že jemu ty krásné copánky nemáš z čeho vytvořit. Nebo když jsme si s kamarádkami hrály na kosmetický salon a líčily se, a on nám vždy lezl do pokojíčku a chtěl nás taky namalovat. Nebo jak vždycky nemohl pochopit, že něco ještě nemůže dělat, protože je na to malý, a já můžu. Můj milovaný, malý bráška.

Vím, že ze začátku, když jsi mi oznámila, že budu mít brášku, jsem moc nadšená nebyla. Nechtěla jsem se o tebe dělit s nějakým, pro mě cizím, klukem. Chtěla jsem tě mít jen pro sebe. Aby sis vždycky hrála jen se mnou a věnovala se jen mně. Teď už samozřejmě vím, jaká to byla blbost, a že mám toho nejlepšího brášku na světě. Už se těším až vyroste, jsem zvědavá, jaký bude. Jestli třeba po tatínkovi zdědí tu vynalézavost. Ale to bych ti radši nepřála, vím, že ti bohatě stačí mít doma jednoho vynálezce.

Proč ti vlastně ale píšu. A proč právě teď, když jsem se celý rok neozvala. Víš, mami, tady jsou na to prostě taková pravidla. Poprvé domů můžeš napsat přesně na roční výročí. Jen se tomu tady neříká výročí, ale nebezeniny. A na každé svoje nebezeniny můžeš někomu napsat dopis. Já si jako první vybrala tebe, protože si myslím, že to nejvíc potřebuješ. A hlavně, když to pochopíš ty, smíří se s tím líp i ostatní.

Chtěla bych ti totiž všechno vysvětlit, napsat ti všechno, co jsem ti předtím nestačila říct. Někdo by řekl, že to chápe, neměly jsme na to dostatek času. Já si to ale nemyslím. Času jsme měly přesně tolik, kolik jsme potřebovaly, jen to prostě nějak nešlo. Vždycky bylo něco důležitějšího a akutnějšího než obyčejné povídání. Chci ti napsat, jak jsem to viděla já, jak to podle mě bylo, protože vím, že ty si myslíš něco jiného.

Ten den začal jako každý jiný. Vstala jsem v půl sedmé a šla vzbudit brášku, zatímco ty jsi nám připravovala snídani a svačiny. Už jsme ta rána měli tak vychytaná, že si nepamatuji, že bychom někdy přišli do školy pozdě. Bráchovi jsem připravila oblečení, šla jsem do koupelny, on se zatím pomalu soukal z pyžama. Ty jsi mě pak v koupelně vystřídala, já pomohla bráškovi se doobléct, a pak jsme se společně sešli u snídaně. Tatínek s námi v týdnu nesnídal, protože do práce odcházel dřív, než my jsme vstali.

Vysadili jste mě před gymnáziem a pokračovali do školky, která byla nedaleko. Už ráno mě trochu pobolívala hlava a motala jsem se, ale myslela jsem si, že je to asi z nevyspání a nechtěla jsem tě s tím otravovat. Ten den jsi měla mít v práci důležitou schůzku, na kterou ses připravovala celý předchozí večer. Proto jsem ti ani večer neříkala, že se necítím ve své kůži. Hlavně jsem si myslela, že se z toho zkrátka vyspím.

Bylo pondělí. První hodinu jsme měli matiku, z které jsme měli psát test. Učila jsem se na něj celý víkend, ale když jsem dostala test před sebe, najednou jako by písmenka a číslice začaly na papíře tančit. Nemohla jsem je uspořádat do srozumitelných řádků, natož úloh. Normálně bych se došla na záchod opláchnout, nebo bych se napila, ale ani jedno při testu nesmíme. Spolužáci jsou totiž vynalézaví, a potom, co jednou našla učitelka tahák za etiketou láhve, už i ty musíme mít uklizené v tašce. Na stole tak smíme mít jen propisku a tužku. Vzala jsem si propisku do ruky a snažila jsem se alespoň podepsat. Nakonec jsem vytvořila nějaký klikyhák poslepu.

Když nás učitelka při testu obcházela, divila se, že jsem ještě nic nevypočítala. Na matiku jsem nebyla nijak špatná. Jen jsem pokrčila rameny a zamumlala něco jako, že si to musím pořádně promyslet. Jenže promýšlet nebylo co. Nejenže jsem nemohla přečíst zadání, ale přišlo mi, jak kdyby mi v hlavě pořádalo diskotéku stádo slonů a veškeré mé znalosti zadupali svými velkými, těžkými chodidly. Nikdy jsem nic podobného necítila. Sem tam mě trochu zabolela hlava, ale to se s tímhle absolutně nedalo srovnat.

Vážně mi přišlo, že mám v hlavě naprostý cirkus. Sloni dupou, opice po nich skáčou a mlátí přitom do rytmu pokličkami. Divila jsem se, že už mě učitelka neokřikla, co to dělám za rámus. Nevěřila jsem, že by to ostatní dokonce vůbec neslyšeli. Snažila jsem se na to nemyslet, potlačit ten kolotoč v hlavě a soustředit se na ten zpropadený test. Narovnala jsem se, znovu si vzala do ruky tužku a snažila se vší silou soustředit na ta bláznivá písmenka. Není možné, abych na ně nemohla zaostřit. Brýle nenosím, a určitě je ani nepotřebuji, doteď jsem viděla jako ostříž.

Sakra! Jak jsem se snažila soustředit na čtení, upustila jsem tužku na zem. Ohýbám se pro ni pod stůl. Najednou ale slyším výkřik. Snad se nic tak hrozného nestalo, sbírám si tužku, nehledám po zemi tahák. Vždyť nemusí učitelka hned šílet. Jenže si najednou uvědomím, že celá třída vstává a běží ke mně. Vlastně ne, ke mně neběží. Já stojím u tabule a všichni běhají okolo mě, ale vůbec si mě nevšímají, jen mě míjí. Jdu se taky podívat, co se tam stalo. Cpu se dopředu, ale hned, co vidím důvod shonu, zamrznu na místě. To není možné. Na té zemi, u nohou spolužáků, vedle klečící učitelky, ležím na zemi já. Ale jak je to možné? Já přece stojím tady a dívám se se spolužáky.

...pokračování za týden...