Co vlastně znamená milovat?

Motýlci v břiše? Neschopnost se soustředit? Stýskání? Bolest? Trápení? Hlavu v oblacích? Růžové brýle? Nevidět, neslyšet? Vznášet se na zamilovaném obláčku? Úsměv od ucha k uchu? Radost? Smích? Vášeň? Cit? Moudrost? Odpuštění?

Milovat můžeme někoho i něco. Milovat můžeme s radostí a štěstím, ale i se smutkem a trápením. Milovat můžeme krátce, ale i po celý život. Milovat můžeme jiné i sebe. Milovat můžeme to důležité, ale i nepodstatné. Milovat můžeme nezištně, bezpodmínečně, vášnivě, mateřsky, ale i krutě a majetnicky. Když umíme milovat, umíme i nenávidět.

Netuším a nerozumím tomu, jak lásku vysvětlují vědci, ale jedna teorie se od nich přenesla i do denního používání. A tou je chemie. Jakmile chemie (někdo to nazývá jiskření) chybí, je něco špatně. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli je to dobrá nebo špatná chemie. Důležité je, že tam prostě nějaká být musí. Není totiž až tak neobvyklé, že i ta špatná se může proměnit v tu dobrou. Ovšem může to být i naopak.

 

Příznaky, které jsem vypsala hned v úvodu, jsme ale už asi slyšeli všichni, a dokážeme si je představit konkrétněji než nějakou ve vzduchu se vznášející chemii. I když mi trochu přijde, že je to spíš záležitost filmů a knížek. Upřímně, slyšeli jste někoho nahlas říct, že má motýlky v břiše? Já teda ne. Naopak ale zamilovanost v podobě nesoustředění se, nebo bezdůvodné radosti či úsměvů, se dá z člověka snadno vyčíst.

Milovat můžeme druhé, sebe, činnosti i věci. Láska nemusí být vždy jen k člověku. Milovat můžeme jídlo, zábavu, koníčky, přírodu. Samozřejmě se jedná o jinou formu lásky, ale láska to je. Myslím si, že je důležité, aby se v každém člověku alespoň kousek lásky našel, a je jedno jaká forma to zrovna bude.

Pokud milujeme a jsme milováni, je to ta nejlepší a nejhezčí varianta. Bohužel ne vždy se poštěstí. Láska může být stejně tak krásná, jako krutá. Může stejně tak uzdravovat, jako způsobovat bolest. Může být opětovaná, ale i neopětovaná. Může být veřejná, i tajná. 

 

Milovat znamená i odpouštět a brát druhého, ale i sebe, takový, jaký je. Asi největší hloupost je si myslet, že toho druhého svou láskou předěláme k obrazu svému. Buď musíme člověk milovat takového jaký je, nebo raději odejít a netrápit jak jeho, tak sebe.

Určitě je rozdíl, zda milujeme v patnácti, nebo v šedesáti. Stejně tak je rozdíl, jestli milujeme po roce vztahu, nebo po padesáti letech. Myslíte si, že může láska tak dlouho vydržet, nebo už jde jen o nějaký zvyk? Já doufám, že může. Patrně si s sebou už ponese nějaké trhliny a šrámy, nebude tak jasná a čistá, jako na začátku, ale zase na druhou stranu bude zpevněna a posilněna právě tím, čím vším si za ta léta musela projít, a co musela ustát.

Milovat a být milován je to nejhezčí, co můžete v životě mít. I když to vždy nebude snadné, i když to vždy nepůjde úplně samo, stojí za to bojovat. Věřím, že každého to alespoň jednou za život musí potkat. Někoho sice jen na pár chvil, jiného na celý život, ale musí. Od čeho by jinak život byl? Proč bychom tu vlastně byli? Není právě tohle podstata všeho? Podstata toho, proč jsme na tomto světě?