Je štěstí a spokojenost ostuda?

 

 

 

 

 

Sedím na naší terase, mém nejoblíbenějším místě, v ruce mě studí sklenička s ledovou kávou, kterou mi před chvilkou přinesl můj muž. Ten sedí vedle mě, jednou rukou mě objímá a druhou hladí mou volnou ruku, oba pozorujeme naše děti, které si před námi hrají. Je nedělní odpoledne, ještě je krásně teplo, tak si užíváme posledních letních dní, než naplno přijde podzim, který ale miluju, takže se na něj těším. Nedokážu si představit místo, kde bych teď chtěla být víc než tady, na naší zahradě, v našem vysněném doma, s mým nejmilejším a nejstarostlivějším manželem a našimi krásnými a chytrými dětmi. Zní to jako kýčovitá pohádka? Možná. A já jsem za tu svoji vysněnou a splněnou pohádku nesmírně vděčná a děkuji za ni každý den.

V hlavě se ale musím vrátit k včerejšímu srazu, který jsme měli se spolužáky ze střední školy. Když si na ten večer jen vzpomenu, přepadne mě takový lítostivý až zarážející pocit. Myslela jsem si, že si sraz užijeme, zavzpomínáme na naše studentská léta, povyprávíme si, co se u nás změnilo. Jenže se nemůžu zbavit dojmu, že se večer přeměnil v soutěž o to, kdo má více problému, kdo je více nespokojený, kdo má doma horšího manžela a zlobivější děti.

Celý večer jsem poslouchala, jak si okolo mě spolužáci stěžují a bylo mi z toho dost těžko. Samozřejmě nejsem naivní, abych si myslela, že život se dá žít jen na růžovém obláčku, už mi není dvacet. Ale co z toho budeme mít, když si budeme pořád na něco stěžovat, aniž bychom to, co se nám tedy tak nelíbí, změnili? Chápu, že měnit svůj život od základů po čtyřicítce není nic snadného, jenže o ty základy tu vůbec nešlo. Šlo i o banální drobnosti, které by se daly snadno napravit. 

 

Bohužel mi ale přišlo, že o nápravu se nikdo pokoušet nechce, že to, v čem a jak žijí, jim vlastně vyhovuje. Dokonce, že si i libují v tom stěžování si. Jako kdyby to bylo nějaké společenské stigma, nebo další téma, bez kterého by se neobešla žádná sešlost. Probereme počasí, zanadáváme si na politiku a postěžujeme si, jak hrozný máme život. Ale proč? Vždyť tím nekazíme náladu jen sami sobě, ale i všem okolo, kteří to musí poslouchat.

Sama jsem se po celý večer do hovorů moc nezapojovala. Najednou jsem měla pocit, že nemám co říct, co tu vlastně dělám, přišla jsem si jak z jiné planety. Neměla jsem totiž příspěvek do konverzace o tom, jak jsou manželé mých spolužaček líní a o nic se nestarají, jak je buzeruje tchýně, nebo jak mají plné zuby svých dětí, co pořád nosí ze školy samé poznámky. Když se na mě spolužačky otočily se žádostí o potvrzení: „Však to znáš. Viď? Nemusíme ti nic vysvětlovat,“ a já na ně zaskočeně koukala a potichu namítla, že ne, že neznám, skoro se urazily, že si hraju na něco víc, než jsou ony a s posměchem odvětily: „Jen se neboj, však to brzo taky poznáš.“

Ale já přece nic takového poznávat nechci. S manželem jsem pro to, že si rozumíme, máme se spolu dobře a vážíme si jeden druhého. A proč bych si před cizími lidmi měla stěžovat na své děti? Kdybych s nimi měla nějaký problém, tak bych se ho snažila vyřešit, pomoct jim, a ne je někde shazovat. Jak bych se mohla vracet domů, kde by na mě čekal manžel, který by si mě nevážil, který by mi nepomáhal, a za dětmi, které by si vynucovaly pozornost zlobením nebo špatnými známkami, a neměly ke mně důvěru, že mi můžou cokoliv svěřit? Jak bych asi takhle mohla žít? Jak bych se na sebe dokázala podívat do zrcadla? Jaká bych to byla máma a partnerka? 

 

Po této diskuzi jsem ještě chvíli zůstala, už jsem se vůbec nesnažila zapojovat do hovoru, a poté se zvedla, rozloučila se a odešla. Připadala jsem si, jak kdybych měla nějakou vadu. Jako kdyby se všichni bavili o tom večírku, kam vás nepozvali. Copak je štěstí a spokojenost ostuda? Nesmí se na veřejnosti přiznat, že jste se svým životem spokojení? Když na otázku: „Jak se máš?", odpovíte, že dobře, nikdo to nebere jako pravdu, ale jen jako zdvořilostní frázi? Opravdu, abychom zapadli, si musíme alespoň na něco postěžovat? Je tabu, až dokonce zavrženíhodné, přiznat, že se mám fajn a jsem spokojený?

Vím, že nikdo to nemá jednoduché a každý má své problémy a starosti. To vůbec nepopírám. Je v pořádku, když kamarádka potřebuje probrat, že se s manželem zrovna pohádali, nebo že jejich děti provedly něco ve škole. Od toho přece kamarádky jsou. Jen se nesmí všechny schůzky proměnit ve stěžující si litanii, která nebere konce a pokaždé se probírá to samé.

Bohužel jsem se s pár svými kamarádkami musela kvůli tomu přestat stýkat. Každá naše schůzka vypadala stejně. Stěžování si na to, jak je manžel hrozný, jak doma nic neudělá, jak ji děti neposlouchají a dělají si co chtějí, jak ji máma pořád volá a dává jí rady do života, jak zase musí na oběd k tchýni, která do ní bude hučet, jak má nevychované děti. Pořád dokola, jako přes kopírák, pokaždé to samé. Když jsem zkusila namítnout, aby tedy něco změnila, aby si s manželem zkusila promluvit, jestli by neměla s dětmi trávit víc času, následovala vždy stejná reakce: „Ale vždyť ho znáš, stejně by mě neposlouchal. A kde mám asi na děti ten čas brát? A stejně bychom se zase pohádali a nic by se nezměnilo. No jo, tobě se to radí, když máš tu svou dokonalou rodinku a žádný starosti.“ 

 

 

Ano, mám svou, pro mě, dokonalou rodinu a nestydím se to přiznat. Mám manžela, kterého miluju a který miluje mě, a máme spolu dvě krásné děti a jsme šťastní. Vím, že to nemusí trvat navěky, ale teď to tak je a já se budu ze všech sil snažit, aby to, když ne navěky, vydrželo, co nejdéle.

I když si moje okolí myslí, že si žiju na obláčku, nebylo tomu tak vždy. Ještě v pětadvaceti jsem absolutně nevěděla, co se svým životem. Ještě před třicítkou jsem se trápila, že mi ujíždí vlak, že všechny spolužačky a kamarádky okolo se vdávají, nebo už jsou vdané, čekají a rodí děti. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu pozadu. Ale teď, o deset let později, už chápu, že všechno mělo svůj smysl. Spolužačky se sice třeba vdávaly už, když jim bylo okolo pětadvaceti a stávaly se z nich mladé maminky, jenže teď, ve čtyřiceti, jsou na pokraji zhroucení, nebo se rovnou rozvádí.

Já si musela na vše počkat, začala jsem o trochu později, ale teď jsem šťastná a jsem ráda, že jsem si počkala. A nemyslím si, že mám zhroucení a rozvod jen o tu dobu oddálený. Věřím totiž, že právě proto jsem si musela na vše chvíli počkat. Abych začala ve správný čas. Až budu rozumět sama sobě, až se budu znát, až budu sama se sebou natolik vyrovnaná, abych si do života mohla pustit někoho dalšího a věnovat svůj čas a sílu jim. Kdybych totiž měla rodinu už v těch pětadvaceti, věřím, že bych teď tak spokojená nebyla. Důležité je nejdříve si sami v sobě vytvořit pevné základy, na které je pak možné stavět a k nim přistavovat, aby se domeček nezbořil. Protože, když nebudou pevné základy, nemůžete na nich vystavět spokojenou rodinu, a jednou se vám všechno sesype jako domeček z karet.