Klárko, prosím tě, zajdi za tátou do nemocnice. Je to s ním vážné a chtěl by ti říct něco hodně důležitého. Pořád dokola se mi hlavou honí věta, kterou vyslovila babička při našem posledním telefonátu. Co důležitého to asi může být? Zase nějaké sliby? Nebo snad omluvy? Trochu si i myslím, jestli to babička neřekla jen tak, aby mě donutila za ním jít. Jenže já nechci, nemám sebemenší potřebu za ním chodit a nechat si zase něco vysvětlovat.
S tátou nemáme dobrý vztah. Dobrý? Spíš vlastně žádný. Pokud nepočítám jako vztah nenávist a opovržení. Moje máma umřela při mém porodu a já vyrůstala s tátou u babičky. Na babičku jsem měla štěstí, babička je můj anděl. Nebýt jí, skončila bych v děcáku.
Táta se živil jako řidič kamionu. Když měl ale volno, pil. Vlastně nepil, on prostě chlastal. A když byl opilý, což bylo většinu času toho, kdy zrovna nejezdil, stávala se z něho zrůda. V lepším případě jen řval a mlátil se vším okolo. V tom horším mlátil nás. Mě i babičku. Svou mámu. Co za člověka dokáže vztáhnout ruku na své dvě nejbližší ženy, na svoji dceru a matku? Existuje pro tohle nějaká omluva?
S tátou nemáme dobrý vztah. Dobrý? Spíš vlastně žádný. Pokud nepočítám jako vztah nenávist a opovržení. Moje máma umřela při mém porodu a já vyrůstala s tátou u babičky. Na babičku jsem měla štěstí, babička je můj anděl. Nebýt jí, skončila bych v děcáku.
Táta se živil jako řidič kamionu. Když měl ale volno, pil. Vlastně nepil, on prostě chlastal. A když byl opilý, což bylo většinu času toho, kdy zrovna nejezdil, stávala se z něho zrůda. V lepším případě jen řval a mlátil se vším okolo. V tom horším mlátil nás. Mě i babičku. Svou mámu. Co za člověka dokáže vztáhnout ruku na své dvě nejbližší ženy, na svoji dceru a matku? Existuje pro tohle nějaká omluva?
Člověk, který by vás měl opatrovat a před vším chránit, od kterého očekáváte, že se o vás vždy postará, postaví se za vás, můžete se na něho kdykoliv obrátit, pro vás představuje to největší zlo, peklo, pokoření, teror. Jak pak můžete začít důvěřovat ostatním lidem, ostatním klukům, když ten, pro vás nejdůležitější, vás dokázal tak moc zklamat?
Babička se snažila, domlouvala mu, posílala ho na léčení, ale vyhodit z domu ho nedokázala. Já jí to, ale nemám za zlé. Vidět, co vyrostlo z jejího vlastního syna, trápit se, co ve výchově udělala špatně, pro ni muselo být to nejhorší. Navíc se bála, že kdyby se začalo řešit, co je můj otec zač, mohli by jí vzít mě. A to nechtěla připustit. Proto radši snášela všechno to zlo a snažila se mě co nejvíc ochránit před svým vlastním synem, mým otcem, aby alespoň nepřišla o mě, když o něj už přišla. Nakonec ale, právě kvůli tomu, že nezasáhla, o mě stejně přišla.
V patnácti jsem utekla z domova, ale musela jsem se vrátit. V osmnácti už mě ale nemohlo nic zastavit. Tak moc jsem chtěla opustit to peklo, co se nazývalo mým domovem. Ani babička už to nemohla zachránit. Když táta ještě jezdil, vždycky se nám tak moc ulevilo, když byl čtrnáct dní pryč. Měly jsme s babičkou klid a pohodu. Pak jsme ho musely týden strpět doma, a zase byl klid, a tak pořád dokola.
Babička se snažila, domlouvala mu, posílala ho na léčení, ale vyhodit z domu ho nedokázala. Já jí to, ale nemám za zlé. Vidět, co vyrostlo z jejího vlastního syna, trápit se, co ve výchově udělala špatně, pro ni muselo být to nejhorší. Navíc se bála, že kdyby se začalo řešit, co je můj otec zač, mohli by jí vzít mě. A to nechtěla připustit. Proto radši snášela všechno to zlo a snažila se mě co nejvíc ochránit před svým vlastním synem, mým otcem, aby alespoň nepřišla o mě, když o něj už přišla. Nakonec ale, právě kvůli tomu, že nezasáhla, o mě stejně přišla.
V patnácti jsem utekla z domova, ale musela jsem se vrátit. V osmnácti už mě ale nemohlo nic zastavit. Tak moc jsem chtěla opustit to peklo, co se nazývalo mým domovem. Ani babička už to nemohla zachránit. Když táta ještě jezdil, vždycky se nám tak moc ulevilo, když byl čtrnáct dní pryč. Měly jsme s babičkou klid a pohodu. Pak jsme ho musely týden strpět doma, a zase byl klid, a tak pořád dokola.
Jenže chvíli před mými osmnáctými narozeninami ho z práce vyhodili. Řídil s alkoholem v krvi. Vlastně se stejně divím, že to nepřišlo mnohem dřív. Pak už se to ale doma nedalo vydržet vůbec. Pil pořád, nonstop byl opilý. Když zrovna nespal, řval, všechno rozbíjel, mlátil nás. Nemohla jsem se dočkat, až mi bude konečně osmnáct a já budu moct odejít. Babičky mi bylo líto, bála jsem se ji s ním nechat samotnou, ale ona odejít nechtěla a jeho vyhodit taky ne. A já už to vydržet nedokázala.
A teď se táta dostal až do nemocnice. Selhávají mu játra, ledviny, předpoklad je, že se budou přidávat i další orgány. A po tom všem, co jsme si s ním musely vytrpět, po mně babička chce, abych za ním zašla. A proč? Aby se před tím, než umře, stačil vyzpovídat, omluvit se, poprosit o odpuštění? Aby si v klidu mohl odejít? Proč bych mu to ale já měla usnadňovat? Čím on mi to kdy oplatil? Kdybych se za ním nakonec rozhodla zajít, bylo by to jedině kvůli babičce.
Už jsem to ale nestihla. Den po tom, co mi babička volala, umřel. Odešel i bez odpuštění. Mám si to teď vyčítat? Přece jen to byl můj táta, poslední přání jsem mu mohla splnit. Ale co kdy on splnil mně? Co kdy pro mě udělal? Nebyl u jediné, pro mě, důležité události. Nevedl mě do první třídy, neslavil se mnou narozeniny, nebral mě do kina, neprovedl mě v tanečních. A když už náhodou u něčeho byl, byl namol a ztropil scénu.
A teď se táta dostal až do nemocnice. Selhávají mu játra, ledviny, předpoklad je, že se budou přidávat i další orgány. A po tom všem, co jsme si s ním musely vytrpět, po mně babička chce, abych za ním zašla. A proč? Aby se před tím, než umře, stačil vyzpovídat, omluvit se, poprosit o odpuštění? Aby si v klidu mohl odejít? Proč bych mu to ale já měla usnadňovat? Čím on mi to kdy oplatil? Kdybych se za ním nakonec rozhodla zajít, bylo by to jedině kvůli babičce.
Už jsem to ale nestihla. Den po tom, co mi babička volala, umřel. Odešel i bez odpuštění. Mám si to teď vyčítat? Přece jen to byl můj táta, poslední přání jsem mu mohla splnit. Ale co kdy on splnil mně? Co kdy pro mě udělal? Nebyl u jediné, pro mě, důležité události. Nevedl mě do první třídy, neslavil se mnou narozeniny, nebral mě do kina, neprovedl mě v tanečních. A když už náhodou u něčeho byl, byl namol a ztropil scénu.
Po pohřbu jsme se s babičkou vzájemně podpíraly a pomalu odcházely přes hřbitov k autu. „Víš, Klárko, táta ti opravdu potřeboval něco důležitého říct. A teď už jsem jediná, která ti to může říct. Chtěla bych, abys věděla, že jsem s tím nikdy nesouhlasila. Tvůj táta mi ale vyhrožoval, že pokud ti to řeknu, odveze tě a už tě nikdy neuvidím,“ spustila tiše, ale odhodlaně babička. Co mi mohl tak důležitého tajit, že musel babičce takhle vyhrožovat? Copak nebudeme mít klid ani po jeho smrti?
Babička se zastavila a podívala se mi do očí. Do očí, které nebyly schopné uronit za celý obřad jedinou slzu. „Klárko, Tvoje máma…“ „Je mrtvá, to přece dávno vím. Zemřela při mém porodu.“ „Právě, že ne. To, co jsme ti tenkrát s tátou řekli, není pravda. Tvoje máma nezemřela při porodu. Není mrtvá. Žije někde v cizině. Tenkrát, když tě s tátou čekali, ona tě nechtěla. Chtěla se stát herečkou, nebo čím, a ty jsi jí překazila plány. Jen, co tě porodila, nechala tě tvému tátovi a utekla.“
Proboha, co je horší? Mít mámu mrtvou a být s tím smířená, nebo zjistit, že je živá, ale nikdy o mě neprojevila sebemenší zájem?
Babička se zastavila a podívala se mi do očí. Do očí, které nebyly schopné uronit za celý obřad jedinou slzu. „Klárko, Tvoje máma…“ „Je mrtvá, to přece dávno vím. Zemřela při mém porodu.“ „Právě, že ne. To, co jsme ti tenkrát s tátou řekli, není pravda. Tvoje máma nezemřela při porodu. Není mrtvá. Žije někde v cizině. Tenkrát, když tě s tátou čekali, ona tě nechtěla. Chtěla se stát herečkou, nebo čím, a ty jsi jí překazila plány. Jen, co tě porodila, nechala tě tvému tátovi a utekla.“
Proboha, co je horší? Mít mámu mrtvou a být s tím smířená, nebo zjistit, že je živá, ale nikdy o mě neprojevila sebemenší zájem?
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)