Všechno zlé je k něčemu dobré

 

„Bohužel Vás musíme propustit z důvodu nadbytečnosti,“ slyším, jak říká má nadřízená a nevěřícně se dívám nejdříve na ni a pak na papír, který přede mne položí. Výpověď. Stojí pěkně tučně napsáno uprostřed dokumentu přede mnou. Jako by se mi to samotné slovo vysmívalo. Co sis myslela, Veroniko? Že jsi snad nepostradatelná? Zrovna Ty? Ale jdi, ty bláhová. Nadřízená ještě něco dodává, ale já už ji neposlouchám, seberu papír ze stolu a beze slova opouštím její přepychově vybavenou kancelář, která je větší, než býval můj dětský pokoj.

Domátořím se ke svému stolu, padnu na židli a zadívám se z okna. Co teď jako budu dělat? Proč vybrali zrovna mě? Věděla jsem, že se něco děje, dvě kolegyně propustili už minulý měsíc, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se to může týkat i mě. Svou práci dělám dobře a svědomitě, alespoň si myslím. Jinak a lépe ji dělat neumím. Nikdy se mnou nebyly žádné problémy, jak ze strany kolegů, tak ze strany klientů, vždy jsem se s každým snažila vyjít co nejslušněji a ke spokojenosti obou stran.

V myšlenkách se vracím do předešlých měsíců. Udělala jsem snad něco, čím jsem si vyhazov zasloužila? Ničeho si ale nejsem vědoma. Žádný podnět k tomuto kroku z mé strany mě vůbec nenapadá. Ale tak proč? Musí k tomu být nějaký důvod. Já potřebuju znát nějaký důvod, abych to mohla pochopit, možná i před sebou nějak obhájit. Strávila jsem tu pět let. Moje první opravdové zaměstnání po škole. I když jsem tenkrát neměla přesnou představu, co nebo kde bych chtěla dělat, tady jsem spokojená a líbí se mi tu. Byla jsi spokojená a líbilo se ti tu, opraví mě vlezlý hlásek v mé hlavě.

Když jsem tenkrát, před těmi šesti měsíci dostala padáka, myslela jsem si, že je to konec světa. Ani ne tak proto, že by to pro mě byla práce snů, nebo z obav, jak vyjdu s financemi, jako spíš z důvodu, že jsem vůbec netušila kam se vrtnout. Finančnictví bylo to jediné, co jsem uměla, kvůli tomu jsem studovala vysokou školu, a najednou jsem byla zase zpátky na startovní čáře. Zaevidování na pracovním úřadě, jako tenkrát po škole, prohlížení nejrůznějších stránek s nabídkami práce. Všechno znovu od začátku, akorát s malou změnou v podobě jednoho řádku navíc v životopise.

 

Po několika nevydařených pohovorech a uvědomění si, že vlastně ani netoužím po tom, aby mě na některé z těch míst přijali, jsem se donutila pořádně se zamyslet, co bych vlastně chtěla dělat. Zjistila jsem totiž, že práce ve financích mě sice bavila, rozhodně jsem nechodila do zaměstnání s odporem, ale po pěti letech jsem si toho užila tak akorát a už jsem netoužila v tom pokračovat. Nebyla to práce, která by mě bavila tak, že bych nad ní pořád musela přemýšlet, že bych měla chuť vymýšlet inovace a pořád se v oboru zlepšovat a vzdělávat.

Až mě to jednou napadlo, ve vaně. Když teď nad tím tak přemýšlím, všechny moje nápady, ty dobré i špatné, mě vždycky napadly ve vaně. Vzpomněla jsem si na svůj dávný sen. Jako malá jsem se chtěla stát učitelkou, ale když jsem si vybírala střední školu, vůbec jsem to už nebrala v úvahu. Nelákala mě představa učit děti, které o to nemají zájem. Ale někde hluboko v podvědomí jsem měla uloženo, že si jednou stejně chci udělat alespoň pedagogické minimum.

Najednou mě přepadl takový pocit vzrušení a radosti, že jsem okamžitě vylezla z vany a dlouho do noci sepisovala své nápady a hledala různé možnosti. Stejně by se mi nepovedlo usnout, po tom, co jsem svého nápadu měla plnou hlavu, a myšlenky se předháněly jedna přes druhou. 

 

A teď jsem se svou prací tak moc spokojená. Konečně dělám opravdu to, co jsem vždycky chtěla, i když jsem si snažila namluvit něco jiného. Učit ve škole jsem nechtěla, ani bych nemohla, nemám na to vzdělání, ale našla jsem si variantu, která mi nad míru vyhovuje. Doučování. Mou zálibou je čeština a angličtina, a co je lepšího než si moct vydělávat tím, co vás baví, a ještě se snažit do stejného zápalu vtáhnout ostatní.

Se sháněním žáků nebyl sebemenší problém, moje ségra je na střední a bratranec na základce, takže jsem je nepatrně využila a hned jsem měla dostatek zájemců z řad jejich spolužáků. Děti ze základky doučuju češtinu a angličtinu, případně i jiné předměty, a studentům ze střední zase pomáhám s přípravami k maturitě. Mou jedinou podmínkou pro souhlas s doučováním je to, aby daný zájemce měl o znalosti opravdový zájem, a nechodil jen z donucení rodičů. 

 

Protože vím, že ve druhém případě bych dělala zbytečnou práci a plýtvala tak časem, který bych mohla věnovat žákům, kteří o to mají opravdový zájem. K tomu jsem si založila ještě Instagram, kde se snažím ty, co o to mají zájem, nenásilnou formou vzdělávat a lákat je k lásce ke knihám. A abych toho neměla přece jen málo, konečně jsem se zapsala k vysněnému studiu pedagogického minima. Nemůžu se dočkat, za týden mám první výuku.

Jsem teď neskutečně vděčná, že jsem tu výpověď dostala. Protože díky tomu jsem teď tam, kde jsem a dělám to, co mě skutečně baví a dělá mi radost. Právě ten vyhazov, který mě původně tolik zdrtil, mě popostrčil ke splnění si svého snu, ke kterému bych se jinak třeba vůbec nikdy nedostala. A to by byla vážně velká škoda. Takže jsem si na vlastní kůži ověřila, jak se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré.