Milý Ježíšku, ...

Milý Ježíšku,

přála bych si Bárbínku v těch krásných vílích šatech, s kouzelnou hůlkou. Taky bych chtěla zámek z Lega, aby měla kde bydlet. Pak bych si ještě přála knížku s pohádkou o medvědí rodince. Víš, kterou myslím? Jednu už mám doma, tam slaví Vánoce a viděla jsem v časopise, že je ještě jedna, jak jeli na prázdniny. Ještě bych tě chtěla poprosit o polštářek ve tvaru motýlka, a taky, kdybys mi mohl přinést tak krásné sváteční šaty, jako měla ta holčička v televizi (radši ti je namaluju, abys to nespletl). A jako poslední bych si moc přála, kdybys to uměl zařídit, ale ty přece zvládneš všechno, že jo, aby byl tatínek s námi víc doma. On pořád někde lítá a jezdí a my ho vidíme strašně málo, většinou vždy přijede zrovna, když jdeme spát.

Moc ti děkuju, Ježíšku. Snad mi vše splníš, myslím si, že jsem byla docela hodná a taky se dobře učím. Tvoje Zuzanka, 7 let

Ježíšku,

je strašně zvláštní, že Ti píšu, když už dávno vím, že neexistuješ. Ale co kdyby. Naposledy jsem Ti psala jako malá holka, ale pamatuju si, že moje největší přání jsi splnil. Chtěla jsem, aby byl náš táta víc doma, a on pak změnil práci a byl. Za to Ti dodatečně děkuju, i když je mi jasné, že úplný vánoční zázrak to nebyl. Ale když už jsi mi tehdy splnil moje největší přání, proč to nezkusit znovu.

Akorát dnes po Tobě budu chtít mnohem složitější přání, než je panenka nebo knížka. I když je pravda, že knížky si přeju pořád, a za to taky svým podílem můžeš Ty, protože jsi mi jich každý rok nosil zásobu a podporoval si ve mně lásku ke knihám.

Dnes Tě ale už nechci žádat o žádné hmotné věci, a proto je to mnohem těžší. Teď jsou mým největším přáním „věci“, které se nedají koupit za žádné peníze. Mým největším přáním je být spokojená. Je mi jasné, že to nejde vždy, ale chtěla bych, aby ten pocit ve mně převažoval nad ostatními. Přijde mi, že nechci nic tak náročného a neobyčejného, jen být spokojená a šťastná. A přitom vlastně chci to nejvíc, co v životě můžu získat, a někomu se to nepodaří ani za celý život.

Chtěla bych Tě poprosit o milujícího partnera, se kterým si budeme rozumět. O kterém budu přesvědčená, i když přijdou neshody, hádky a problémy, že s nikým jiným bych je nezvládla vyřešit líp, a s nikým jiným bych je ani řešit nechtěla. Přeju si přítele, který bude stát pevně po mém boku, se kterým se ve všem budeme vzájemně podporovat, se kterým se budeme společně smát, i brečet. O kterém ani v nejmenším nebudu pochybovat, že je to ten pravý, pro život, pro mě, pro moje děti. Kterého si budu chtít vzít, nebudu se bát s ním postavit dům a budu si přát, aby byl tátou mých dětí.

Chápu, že jsem Ti naložila hrozně moc. Vždyť po Tobě chci celou podstatu, celý smysl života. Ale věřím, že Ty to dokážeš. Ať už jsi, kdo jsi. Děkuju Ti, Tvá Zuzka, 27 let

Milý Ježíšku?

Tak nějak se to psalo? Kdy já naposledy psala dopis Ježíškovi? Ani si nevzpomínám, to už uteklo vody. Tolik let, tolik života. Ale krásného života, to musím uznat. Samozřejmě, že v životě nemůže být všechno jen růžové, ale je důležité si uvědomit, že neexistuje jen růžová a černá. Život má tolik barev, přímo jimi hýří a překypuje, a je moc důležité užívat si je všechny, žádnou nepropásnout, žádnou nepohrdat.

Jsem za svůj život vděčná, povedlo se mi všechno, co jsem kdy chtěla a přála si. Nebo alespoň to nejdůležitější. Samozřejmě si občas přejete něco, co se vám nesplní, ale s odstupem času to ani nevadí, protože byste to stejně už dávno nechtěli. Ale na tom není nic zvláštního. Já jsem ráda za svůj život, hlavně za svou rodinu, a v první řadě za svého manžela, protože bez něj bych neměla nic z toho, co teď mám. Nebo takhle, asi bych měla, ale ne přesně tak, jak mám teď. A co mám teď, za to jsem nejvíc ráda. Jsem na nás pyšná, co jsme všechno za náš život spolu zvládli.

A samozřejmě to nebyla vždy procházka růžovou zahradou, to ani náhodou. Ale pořád ty krásné chvíle převažují nad těmi horšími, a to je přece nejdůležitější. Pamatovat si ze života to krásné, to si uchovávat v hlavě, to si ukládat do vzpomínek. A bez těch horších chvílí by to stejně nešlo. Bez nich bychom se nedostali tam, kde jsme, a nevážili bychom si těch krásných.

A co já bych si vlastně mohla ještě přát? Vždyť já už všechno mám. A co nemám, to nepotřebuji. Mám stále milujícího manžela, kterého bych si bez váhání vzala klidně znovu, mám dvě úžasné děti, tři vnoučata a čtvrté na cestě. Povedlo se nám vychovat chytré a hodné děti, které teď stejné hodnoty předávají svým dětem. Tak co víc bych od života mohla chtít? Není právě tohle jeho podstata? To, co bychom tu měli zanechat jako náš odkaz?

Kdybych si přeci jen mohla něco přát, přála bych si zdraví pro celou svou rodinu. Chtěla bych, abychom se zase všichni sešli u štědrovečerní večeře a užili si společně nadílku, jako každý rok. A nejvíc bych si přála, aby to takhle vydrželo co možná nejdéle, a aby k nám další členové jen přibývali, a nikdo neodcházel.

Tak, Ježíšku, to je to, co si ještě teď můžu přát. Děkuju Ti. Zuzana, 67 let

 

Není důležité, jestli věříme, nebo nevěříme na Ježíška. Důležité je, že věříme, a je úplně jedno komu nebo čemu. Protože, když věříme, pořád máme naději, kterou nám nikdo nemůže vzít. Šťastné Vánoce, přesně podle vašich představ.