Rodiče v každoroční náročné roli

 

 

 

„Mami, já už se tak těším, už se nemůžu dočkat. Já snad ani nedospím, jak se na toho Ježíška těším. Jsem tak zvědavá, jestli mi přinese všechno, co jsem mu napsala,“ vzrušeně vypráví dcera mamince, které dalo pěknou práci vůbec děti dostat do postele, a teď ne a ne usnout. Jsou ze zítřka tak rozrušené, že pořád vypravují a na něco se ptají. A ona by přitom tak moc zrovna dnes potřebovala, aby usnuly co nejrychleji.

Když se to konečně povede a děti spí, rodičům teprve začíná pořádná šichta přípravy na ten nejkouzelnější okamžik v roce. I když teď si to oni nemyslí ani náhodou. Nevědí, čím začít nejdřív. Uklidit? Ozdobit stromeček? Dobalit dárky? Předpřipravit salát na zítra? Vypadá to, že tuhle noc se zase, jako každý rok, moc nevyspí. Ale můžou si snad stěžovat? Vždyť roli Ježíška si na sebe vzali dobrovolně.

Nejdřív maminka uklidí v obýváku všechny zapomenuté hračky a připraví místo na stromeček, pro který šel tatínek do zamčené kůlny, kde byl schovaný před všudypřítomnýma dětskýma očima. Když tatínek přitáhne strom, snaží se ho společně s maminkou co nejrovněji nainstalovat do stojánku. Což není nic jednoduchého. Nejdřív se naklání víc nalevo, pak zase napravo. V jednu chvíli se dokonce nakloní tolik, že mamince přistane v náruči. Upevnění stromečku se samozřejmě neobejde bez nějakých těch nadávek od tatínka, kterého musí maminka usměrňovat, ať je potichu, že přece nechce vzbudit děti.

 

Stromeček stojí, je krásně ozdobený, už stačí jen rozsvítit. Tatínek slavnostně zmáčkne vypínač na světýlkách… a nic. Jak to? Maminka ho odstrčí, co, že s tím zase provedl, a zkusí to radši sama. Vytáhne kabel ze zásuvky, znovu ho zastrčí, cvakne vypínačem a… zase nic. Ještě že tak, uleví se tatínkovi, to by zas poslouchal řečí, že na co sáhne, to nefunguje. Jenže teď ta světýlka opravdu nefungují, snad nejsou rozbitá, to by ještě tak scházelo. Nezbývá nic jiného než každou žárovičku zkusit vyměnit za novou. Ještě, že jich je na řetězu jen dvanáct. Může snad někoho překvapit, že byla prasklá až ta poslední?

Obývák je na zítra, vlastně už na dnešek, protože je dávno po půlnoci, připraven. Maminka se vrhne do balení posledních dárků, které stihla ještě včera, na poslední chvíli, sehnat. Tatínek mezitím krájí ingredience do bramborového salátu. Když ho maminka přijde mezi balením pro jistotu zkontrolovat, připomene mu, že by měl všechno krájet na mnohem menší kousky, pokud nechce, aby děti všechnu zeleninu odhalily a vypreparovaly ven. Tatínek se naštve, jestli je tohle normální, ale po chvíli, trochu se vztekem, vyndá z mísy ty největší kousky a naseká je téměř na kaši.

Je uklizeno, stromeček ozdobený, dárky dobalené, salát připravený. Zdá se, že je všechno snad už připraveno na to, aby Štědrý den mohl vypuknout. I když podle hodin už vlastně dávno vypukl. Je po třetí hodině ráno a rodiče si jdou konečně lehnout. Snad je děti nechají vyspat aspoň tak šest hodin. 

 

„Maminko, tatínku, vstávejte, už tu byl Ježíšek a zatím nám tu nechal stromeček,“ vlítnou děti s křikem do ložnice. Mamince se podaří rozlepit jedno oko a mrkne na budík, protože se jí zdá ještě nějaká moc velká tma. Na budíku právě svítí 6:36. Oko zase zavře a doporučí dětem, ať jdou okamžitě zpátky do postele, jinak jim Ježíšek nic nenadělí.

„Mamíí? Spíš?“ Znovu maminka rozlepí jedno oko a podívá se na budík, 7:07. „Když nám se už nechce spát,“ spustí děti. Maminka si povzdychne a poradí dětem, ať si pustí pohádky, ale potichu, že oni s tatínkem chtějí ještě spát.

„Mami? Tati? Pohádka už skončila a my máme hlad,“ opět začne někdo mluvit ve dveřích ložnice. Maminka zopakuje všechny činnosti jako už dvakrát předtím a tentokrát vidí na budíku 8:47. „Běžte do kuchyně, za chvíli tam jsem,“ oznámí dětem s povzdechem, pomalu se protahuje a hrabe se z postele. Štědrý den oficiálně začíná, teď už bude do večera jen poslouchat, kdy už ten Ježíšek přijde, a aby na ně nezapomněl, a že by se už vážně měli začít chystat, a kdy už bude ta večeře, aby Ježíška nepromeškali. 

 

Po celém dni otázek a netrpělivosti, rodiče v pět hodin děti zaženou, ať se už jdou připravit na večeři. Nejprve společně ale zamknou obývák, aby tam měl Ježíšek klid. Děti se běží načančat, a zatímco jim maminka pomáhá s výběrem, co si mají obléknout, a snaží se je nenápadně udržet jen v dětském pokoji, tatínek si hraje na Ježíška. Vytahuje dárky ze všech možných a nemožných úkrytů, snáší je do obýváku pod stromeček a modlí se, aby zase, jako každý rok, na nějaký někde nezapomněl, a děti ho pak nemusely dostat až k narozeninám.

Kdyby aspoň z poloviny tak rychle jako štědrovečerní večeři, jedly děti všechno jídlo. Rodiče je musí pořád usměrňovat, ať nemluví a jedí pomalu, jinak skončí na pohotovosti s rybí kostí v krku. Když už jsou tak netrpěliví, že nevydrží ani v klidu sedět, a rodiče už mají taky konečně dojedeno, pošlou děti si ještě před nadílkou umýt ruce. Ještě si je ani nestačí pořádně usušit a už běží do obýváku, protože slyšely zvonit zvoneček.

Najednou pomalu a ostýchavě otvírají dveře, aby snad Ježíška ještě nevyplašily, nakouknou dovnitř a otevřou dveře dokořán. „Mami, tati, už tady byl Ježíšek. Dívejte, co nám všechno přinesl, tolik dárků.“ A maminka s tatínkem se obejmou, usmějí se na sebe a beze slov si sdělí, že tohle za tu všechnu námahu a shon stojí. Že i když jsou rádi, že si u stromečku konečně můžou, po tom měsíčním maratonu, v klidu sednout, stejně to všechno budou dělat příští rok zase. Protože ta dětská radost, rozzářená očička a smích, jim všechnu tu námahu mnohonásobně vrátí.