Jaký si to uděláš, takový to máš

 

 

 

Za oknem rychle ubíhá krajina. Pole, louky, lesy, vesnice, města, pole, louky. Pořád dokola. Jak kdyby se vám před očima míhaly vzpomínky z vašeho života. Dětství, školka, škola, kamarádi, rodiče, prarodiče. Jaro, léto, podzim, zima. Pořád dokola, a dokola. Svět se točí, čas běží, a vy se nestíháte zastavit. Někdy mám pocit, že se v té rychlosti ani nemůžu nadechnout. Vždyť mi to přijde jako včera, co jsem nervózně čekala na první přednášku, a najednou sedím v prázdném kupé a jedu domů na Vánoce

Stejně jako loni, předloni, a snad co pamatuju, ani letos nebudou bílé Vánoce. Musel by se stát opravdu zázrak, aby do zítra stihl napadnout sníh. A s tím, že je venku pět stupňů nad nulou, by to byl sakra velkej zázrak. Žádný bílo, žádný sníh, všude jen hnědo, pošmourno, blátivo. Ale to se stejně k letošním Vánocům náramně hodí. Sníh by mi letos přišel jako výsměch od těch tam nahoře. Ta bělostná čistota, nevinnost, to je fakt to poslední, co by letošní Vánoce vystihovalo.

Pořád jsem váhala, jestli vůbec na ty podělaný Vánoce domů jezdit. Proto taky jedu až dnes, na poslední chvíli. Ale zase mám kupé jen pro sebe. Asi už jsou všichni šťastně doma se svou rodinou, cpou se cukrovím a koukají na pohádky. Ze zamyšlení mě vytrhne až průvodčí, když po mně chce jízdenku a já se ho leknu. Asi jsem si fakt myslela, že tenhle vlak veze jen mě. Že žádnej jinej blázen se v předvečer Štědrého dne jinde než v teple domova, nenachází. Vrací mi jízdenku a přeje šťastné a veselé Vánoce. Ušklíbnu se. To rozhodně, to rozhodně letos budou, šťastný a veselý, cha.

Budou to první Vánoce, který nebudeme slavit jako kompletní rodina. Budou bez táty. Našemu tatínkovi se totiž letos poplašily hormony. Zbláznil se do nějaký mladý fuchtle, a hned se chtěl s mámou rozvést. Rozvedení zatím sice nejsou, protože tady prostě všechno hrozně dlouho trvá, ale už je to stejně jen formalita. My s bráchou jsme dávno dospělí, takže o naši výchovu se vážně soudit nemusí.

 

Jenže máma to odnesla nejhůř. Nedokázala se s tím smířit. Nedokázala pochopit, čím si to zasloužila. Pořád se ptala, co udělala špatně. Nahlas přemýšlela, co mohla dělat líp. Nedokáže si připustit, že to taky vůbec nemusí být její chyba. Že by táta odešel, i kdyby se pro něj třeba rozkrájela. Já si myslím, že na něj právě byla hodná až moc. Pořád mu podstrojovala, všechno za něj dělala, ničím ho nechtěla obtěžovat, radši si všechno udělala sama. Možná si pak doma přišel i zbytečnej. A tak si našel někoho, u koho si asi přijde potřebnej a důležitej.

Pole, lesy a louky nahradily domy, ulice, paneláky. Blížíme se do našeho hlavního města. Do mého rodného města. Musím se pousmát. Když jsem si vybírala vysokou školu, všichni předpokládali, že zůstanu doma, v Praze. Proč bych taky měla někam dojíždět, když v Praze je přece všechno. Právě proto, že v Praze je všechno. Až moc toho je. A já toho všeho měla najednou po devatenácti letech dost. Chtěla jsem pryč.

Někam, kde se nebudu muset na přechodu desetkrát rozhlížet, jestli mě dřív přejede agresivní řidič, autobus, tramvaj nebo blázen na kole. Někam, kde v noci bude opravdová tma a ticho. Kde nebudou pořád cinkat tramvaje a houkat sanitky. Někam, kde bude les opravdovej les, a ne pár stromů na prťavým plácku. Někam, kde si večer už prostě nic nedojdu koupit, protože mají všechny obchody zavřeno. Někam, kde se lidi budou ptát na cestu česky, ne rusky, polsky, ukrajinsky, anglicky. 

 

Zkrátka jsem potřebovala opustit ten ruch, šum, blázinec a rychlost velkoměsta. I když jsem tu žila celý svůj život, i když je pro mě Praha pořád můj domov, i když se sem budu pořád ráda vracet, potřebovala jsem si dát pauzu. Vyzkoušet si taky něco jiného. Proto jsem se jako Pražák stala naplaveninou v Jindřichově Hradci. Jasně, Hradec je samozřejmě taky město, ale oproti Praze je to pro mě pořád mírumilovná a klidná vesnice, kterou mám ráda a kde se cítím dobře. Kde jsem se konečně po tolika letech mohla pořádně nadechnout. A to jak doslova, tak metaforicky.

Začnu se oblékat, posbírám si svoje věci a mířím ke dveřím. Když vlak zastaví, chvíli se peru s dveřmi, ale nakonec se mi povede vystoupit. Paradoxně se i tady zhluboka nadechnu. No jo, voní pořád stejně, ta stověžatá Praha. A i když bych to nečekala, vloudí se mi na rty úsměv. Jen takový malý, nepatrný. Pražačku ve mně zkrátka už nikdo nezapře, tady jsem, a asi i vždycky budu, doma.

V kapse mi pípne zpráva. Brácha už na mě čeká na našem obvyklém místě ve vstupní hale. Abychom se nemuseli nahánět na nástupištích a eskalátorech, máme už takové naše místo, kde se vždycky najdeme, když na toho druhého čekáme. Kolikrát jsem se tady já načekala na bráchu, když jezdil domů z těch jeho bláznivých výprav. Teď tu čeká on na mě, protože jsem to já, kdo najednou přijíždí odjinud a vrací se domů. Role se obrátily. 

 

Snažím se, co nejvíc vytáhnout, abych bráchu zahlídla, ale musím počkat, až se dostanu blíž, a taky je tu pěkný frmol a já rozhodně nejsem vyšší než ty lidi okolo. Na eskalátoru se mi to konečně povede, a já ho zahlédnu, jak ležérně stojí opřený o sloup. Až si skoro sama sobě závidím, že čeká zrovna na mě. I když bych mu to nikdy nahlas nepřiznala, mám toho nejlepšího, nejhodnějšího a nejhezčího bráchu, jakého bych mohla mít. Dokonce jsem přesvědčená, že on je ten nejlepší dárek, co mi život mohl dát.

Konečně si mě taky všimne a usměje se na mě tím svým úsměvem. Nedivím se, že na něj holky tak letí. Když ho tam tak vidím stát a usmívat se, najednou mě všechna ta zloba, naštvanost a vztek přejde. Tuhle naší rodinnou situaci nejvíc odnesla máma. Brácha bydlí jinde už delší dobu, ale skoro ve stejnou dobu, co z domova odešel táta, jsem odešla i já. Dřív nás byl plný byt a teď je tam máma najednou sama. V jednu chvíli přišla o manžela i o dítě.

Než se k bráchovi propletu všemi těmi lidmi, co na někoho čekají, nebo někam pospíchají, rozhodnu se, že i bez táty si uděláme ty nejhezčí Vánoce. Budou to sice první Vánoce jen ve třech, ale já vím, že i tak to zvládneme. Skoro se až stydím, že jsem pochybovala, jestli domů vůbec jet. Teď bych si za to nejradši nafackovala. Říká se přece, jaký si to uděláš, takový to máš. 

 

A já jsem se právě rozhodla, že si s mámou a bráchou uděláme klidné a veselé Vánoce, plné cukroví, pohádek a procházek. A až s mým plánem seznámím i bráchu, vůbec nepochybuju, že by nebyl pro, a že by se nám to nepovedlo. Opustit nás, bylo tátovo rozhodnutí, ale to přece neznamená, že my si jeho rozhodnutím necháme zkazit naše Vánoce.