Farmářova žena

 

Povím vám jeden takový příběh. Pohodlně se usaďte, vezměte si k tomu něco dobrého, ale zase abyste mi do toho moc nechroupali, a poslouchejte.

Žila byla… Dobře, zas tak pohádkový příběh to není. I když. Ale ne, radši zůstaneme v realitě, i když i ta může být občas pohádková nebo kouzelná. Tak tedy. Žila jedna krásná, mladá, chytrá dívka. Měla dlouhé, vlnité, blonďaté vlasy, modré oči a krásný úsměv. Skoro jako princezna, viďte?

Princezna to ale nebyla. Byla to čerstvě promovaná inženýrka architektury. Od malička si ráda kreslila a stavěla svým panenkám různé pokojíčky. Když byla větší, pořád vymýšlela, jak by ještě mohla vylepšit a změnit svůj pokoj. Jejím snem bylo navrhovat nádherné velké domy pro velké a bohaté rodiny. Prostřednictvím vytváření domovů pro jiné, si mohla vyzkoušet a představovat tolik domovů a životů, jaké by mohla žít.

Ona však o svém životě měla dávno jasno. Chtěla si najít partnera, který bude rozumět její vášni a nijak ji nebude omezovat v rozletu. Samozřejmě ji musí mít rád, být na ni hodný, a časem si ji chtít vzít a založit s ní rodinu. Dokonce už měla do detailu vymyšlený domov, kde budou žít. Ale to asi není tak velké překvapení, že?

 

I když by, vzhledem k jejímu povolání, mohla vytvořit dokonalý dům snů, ona nechtěla. Nechtěla bydlet v domě a mít s ním starosti. V tomhle měla naprosto jasno od té doby, co začala navrhovat domy jiným. Náramně si zařizování velkých domů užívala, ale hlavně pro to, že věděla, že tam nebude žít ona. Dům nebyl nic pro ni. Ona chtěla žít v bytě. Ale ne tak v ledajakém.

Vysnila si prostorný a vzdušný mezonet, kde by bylo dost místa pro všechny členy její budoucí rodiny. Každý by tam měl svůj koutek. I když ostatním často na jejich přání navrhovala ultra moderní a minimalistické domácnosti, představa jejího vlastního domova byla pravý opak.

Její domov, domov její rodiny, bude hřejivý, vlídný, příjemný a útulný. Právě díky všem těm moderním domům, které zařizovala a díky stylu, který jim byl vtloukán do hlav ve škole, věděla, že přesně tohle ona nechce. Nechce bydlet v domě, který připomíná čekárnu u doktora nebo nějakou laboratoř. Nechtěla, aby se její děti bály na cokoli sáhnout, nebo si někam sednout. Svůj domov chtěla mít vřelý a plný radosti.

Přála si žít v útulném, světlém mezonetu plném dřeva a přírodních materiálů, s velkou terasou, a jednoznačně ve městě. Celý svůj život žila v bytě ve velkém městě. Nedovedla si ani představit, že by někdy mohla žít v domě, natož na vesnici. Nechápala, jak to lidé na vesnici zvládají. Nemůžou si dojít do obchodu nebo na jídlo, kdykoli se jim zachce. Ona zbožňovala to, že měla vždy všechno hned po ruce. Stačilo jen vyběhnout z bytu a za chviličku měla vše, co potřebovala. 

 

Jednoho dne se tato mladá žena seznámila s mužem, který vypadal jako vhodný kandidát na budoucího manžela a otce jejích dětí. Měl a neměl všechno, co si ona od svého partnera představovala. Mělo to jen jeden malý háček, nesnášel velká města a bytům říkal králíkárny pro lidi.

Chcete prozradit, jak to skončilo? Sázíte na šťastný konec, nebo si myslíte, že takhle rozdílné lidi nejde spojit? Tak já vám to prozradím.

Z té mladé, krásné, ambiciózní architektky se stala mladá, krásná, vdaná paní a maminka. A víte, kde teď žije? Snad mi to ani neuvěříte. Na obrovské farmě plné zvířat. A už si asi domyslíte, že farma nemůže být uprostřed velkoměsta.

A tak se z budoucí obyvatelky vzdušného mezonetu s terasou a z milovnice velkého města, stala farmářova žena, žijící na samotě. 

 

Vsadím se s vámi, že vím, co si myslíte. Určitě si myslíte, že to je můj příběh, že vyprávím o sobě. Není tomu ale tak. I když byste nebyli tak daleko od pravdy. Je to příběh mé milované sestřičky, mého dvojčete. To já bych se života v bytě a ve městě jen tak kvůli někomu nevzdala. Taky teď sedím na terase svého bytu a pozoruji zapadající slunce nad městem.

Možná vás ale taky napadne, jestli se moje sestra neobětovala, jestli se nevzdala svého snu. Můžu vás ujistit, že se nemáte čeho bát. Nikdy jsem svou sestru neviděla šťastnější a spokojenější. Když si jen vzpomenu, jak mě vždycky vítá v těch svých kytičkovaných gumákách, se slamákem na hlavě, a s rukama věčně zabořenými do hlíny, musím se nahlas smát. Vlastně vůbec nebylo potřeba měnit barvu nebo střih vlasů, nebo styl oblečení, abychom se od sebe odlišily. Bohatě stačilo jednu přesadit do naprosto odlišného prostředí, a už bychom ani my dvě o sobě snad neřekly, že jsme dvojčata.

A své milované práce se také nevzdala, jen se jí trochu změnily objekty. Místo bohatých a velkých domů, teď dělá domovy ze starých a opuštěných staveb a zahrad. Kdybyste viděli, jak citlivě a vkusně dokázala zútulnit manželův farmářský domek, a jak kouzelně proměnila zahradu okolo, to byste koukali.

Tak až si zase budete myslet, že máte vše pevně naplánované a vaše budoucnost je jasná, vzpomeňte si na mou sestřičku a její příběh. Někdy se nevyplácí tvrdě si stát za svým a odmítat jakoukoli výhybku ze svého plánu. Nebraňte se kompromisům, za zkoušku přece nic nedáte. A obzvlášť, když je tou výhybkou láska a vy díky ní zjistíte, že vlastně můžete žít spokojený a šťastný život úplně jinak, než jste si ho původně naplánovali. A kdo ví, jestli byste vůbec byli šťastní a spokojení, kdybyste se pevně drželi svého původního plánu. 

 

Vysvětlení k fotografiím a motivu příběhu naleznete tady Než jsem tě poznala.