Osudový slib

Jako děti jsme s rodiči jezdili pravidelně každý rok na hory. Vždy jsme měli pronajatou velkou chalupu, protože jsme týden na horách trávili s několika rodinami přátel našich rodičů. Nejprve prý za svobodna jezdili jako parta spolužáků a kamarádů, až postupně začali stárnout, brát se a mít děti. Nakonec se vytvořilo pevné jádro čtyř rodin, ke kterým se každý rok různě někdo přidával.

Jestli si dobře vzpomínám, já jezdila od svých tří let asi do patnácti. A i když jsme se vzájemně potkávali většinou jen jednou do roka, nebránilo nám to tvořit si mezi sebou dětská přátelství. S jednou dcerou našich známých jsem se pravidelně vídala ještě dlouho poté, co jsme jezdit přestali. A dodnes si napíšeme k Vánocům nebo k narozeninám.

 

V naší dětské partě byl i o rok starší kluk. Jmenoval se David. A právě od Davida jsem dostala svou první pusu. Byly mi asi čtyři a mám tu událost dokonce někde zvěčněnou na fotce. Tenkrát po té puse prý prohlásil, že si mě jednou vezme za ženu. To si nepamatuji, ale znám to z vyprávění od rodičů. Co už si ale pamatuji je to, že mi to asi ve třinácti nebo čtrnácti sliboval znovu a věšel mi při tom bulíky na nos, že lepší holku nepotká a jinou si prostě nevezme. Jak já se mu tenkrát smála.

Pak se ale naše parta nějak rozpadla a my na hory jezdit přestali. Sem tam jsem si na věčně usměvavého a stále vtipkujícího Davida vzpomněla, ale nebrala jsem to nijak tragicky. Naše cesty se zkrátka rozešly, a tak jsem to taky brala. Přece jen jsme se vážně potkávali jen jednou do roka, a v dětství ještě tak hluboká přátelství nevznikají.

Život plynul, dostudovala jsem, vdala se, narodil se mi syn, o dva roky později dcera. Užívala jsem si rodinného života, a dokonce zavedla stejnou tradici, a také jsme s našimi kamarády a jejich rodinami jezdili každý rok na hory. 

 

Když děti trochu odrostly a my jsme konečně měli s manželem více času sami na sebe a na nás dva, najednou jsme zjistili, že nevíme, jak to znovunabyté volno trávit, a že si vlastně už nemáme co říct. Po pár letech jsme nakonec uznali za nejvhodnější, že se rozvedeme. Děti už byly dost velké a pochopily to, hlavně kvůli tomu, že jsme se rozešli v klidu a nedělá nám problém se dál vídat, a paradoxně si toho teď máme i víc co říct.

Uplynulo opět pár let mého znovu skoro svobodného života, který má ale už zítra skončit. Zítra mám totiž svoji druhou svatbu. A určitě neuhodnete, koho si beru. Ano, Davida. Toho Davida, který mi dal mou první pusu. Toho Davida, který mi jako dítě, i v pubertě sliboval, že si mě vezme. Toho Davida, kterého jsem polovinu svého života neviděla, a pak se v něm, v tu pravou chvíli, znovu objevil. Toho Davida, který už zítra dodrží svůj slib, který mi dal v dětství. Může za to snad osud? Nebo náhoda? Ne, osudový slib.