Ztráta paměti

Pomalu otevře oči. Ostré světlo ho tak překvapí, že je musí zase rychle zavřít. Snaží se je pomalu, za pomoci mrkání, znovu otevřít a přivyknout si na to příšerně ostré světlo. Kde to jsem? Ve svém pokoji rozhodně taková světla nemám.

Vedle zraku zapojí i svůj další smysl. Sluch. Co to tu tak příšerně a pravidelně pípá? Snaží se otočit hlavu za tím zvukem, ale nemůže, něco mu brání v pohybu. Probere k životu svůj třetí smysl. Hmat. Uvědomí si své ruce. Nehybně leží na tvrdé, škrobené pokrývce. Tohle se mému povlečení nepodobá ani za mák. Kousek pokrývky zmačká v ruce a snaží se ho dostat do svého zorného úhlu.

Podaří se mu to. Nevidí však ale jen čistě bílou pokrývku. Mimo ni spatří ruku, která pokrývku svírá. Z ruky vede nějaká hadička, která je přelepená náplastí. Z jeho ruky. Proboha, co to je? Kde jsem se tu vzal? Začíná poznávat nemocniční prostředí.

Do pokoje přijde sestřička, zkontroluje všechny přístroje, něco si zapíše do papírů a odchází. Nestihl to. Chtěl se jí zeptat, co tu dělá, kde se tu vzal, proč je v nemocnici. Ale než dokázal rozlepit své suché rty, byla pryč. 

Další den, už ani neví kolikátý, vůbec netuší, co je za den, jak dlouho tu je, jestli je ráno nebo večer, den nebo noc. Slyší zaklepání na dveře, někdo je pomalu otevírá a nakukuje dovnitř. Jeho sestra. Poznává ji, konečně někdo známý, někdo, kdo mu snad konečně vysvětlí, proč tu je.

Sestra má radost, že už je vzhůru, že se probral. Vysvětluje mu, že měl autonehodu, a podle doktorů může trpět ztrátou paměti, protože měl těžký otřes mozku. Opatrně se ho ptá, jestli si z té nehody něco pamatuje. Pomalu kroutí hlavou, vždyť si vůbec nevzpomíná, že by nějakou nehodu měl. Ptá se sestry, jak se to stalo, kdy a kde. Jenže ona mu neodpoví. Má prý odpočívat, na všechno je dost času, teď musí být hlavně v klidu a spát.

Má pravdu, je pořád hrozně unavený, i teď se mu zase klíží oči. Pomalu upadá do říše snů. Sedí v autě, řídí, nebo se o to alespoň snaží, silnice je jeden kus ledu, má co dělat, aby auto udržel na silnici. Podívá se doprava na místo spolujezdce. V autě není sám, jak si původně myslel, vedle něho někdo sedí. Ale jako by byl v mlze, nemůže rozeznat jeho tvář. 

 

Obrátí pohled zpět na silnici. Vidí světla, ale ne v protijedoucím pruhu, ta světla se řítí přímo na něj. Strhává volant, snaží se brzdit, auto se samovolně začíná točit. Motá se mu hlava, celý se motá, celý sebou hází. I ten spolujezdec sebou smýká ze strany na stranu a křičí. Hrozně křičí. Světlo, tma, světlo, tma. Prásk! Úplná tma a ticho.

Probere se, rychle otevře oči, chce se posadit, ale něco mu v tom brání. Co se děje? Co se stalo? Podívá se kolem sebe a znovu si uvědomí, že je v nemocnici. Byl to jen sen. Noční můra. Ale možná taky ne. Měl autonehodu, pomalu se mu vybavují útržky, jak jel po zmrzlé silnici a měl co dělat, aby šlo auto vůbec nějak ovládat. Ale ve snu v autě nebyl sám. Kdo to byl? Kdo s ním jel? Kdo byl při té nehodě taky? A jak na tom vlastně je? Leží tu někde taky? Musí to zjistit.

Opět za ním přišla jeho sestra. Ona to musí vědět, musí se jí zeptat. Vypravuje jí, co se mu zdálo, že už se mu z té nehody něco vybavuje, ale pořád neví, kdo seděl vedle něj, má toho člověka v mlze. Sestra ale uhýbá pohledem, nechce mu odpovědět. Útočí na ní, musí znát pravdu. Kdo s ním jel, a co se mu stalo?

Sestra vzhlédne a podívá se mu zpříma do očí. Vidí v jejích očích slzy. Proč? Co se stalo? Najednou mu ale probleskne hlavou poslední chybějící útržek, poslední dílek, aby mohl sestavit celou skládačku. Znovu sedí v autě, otočí se napravo a vidí vyděšený pohled své milované přítelkyně. Ne, to ne! Je mi to tak líto, bráško. Konečně mu odpoví sestra, ale on už tu odpověď neslyší.