Čas

 

Nikdo ho nikdy neviděl, nedá se na něj sáhnout, nedá se nijak uchopit. A přesto nám všem tolik ovlivňuje život. Dokonce bych se nebála říct, že nám život řídí. Čas.

Promiň, ale nemám čas. Tuhle výmluvu slyšel snad každý z nás, někdo ji možná i sám hojně využívá. Ale co to znamená? Copak můžeme mít nebo nemít čas? Mít znamená vlastnit. Můžeme mít dům, auto, peníze. Ale čas? Ten přece nejde vzít a někam odnést, nejde přemístit z místa na místo, nejde schovat, zavřít do šuplíku, nejde ukrást, i když se o to někdy vehementně snažíme.

Můžeme mít hodinky, ale to neznamená, že máme čas. Když se nám rozbije auto, stojíme uprostřed cesty z bodu A do bodu B, a prostě se nikam nepohneme. Když se nám ale zastaví hodinky, neznamená to, že se zastavil čas. Ten běží pořád dál a dál, bez ohledu na to, jestli ho máme, jak sledovat. 

 

Stačí vteřina a může se nám změnit celý život. Někdo se narodí, někdo zemře, někoho přejede auto, někdo si zlomí nohu. Za vteřinu nepozornosti se může stát velké neštěstí. Naopak se ale také celé roky nemusí dít vůbec „nic“.

Jinak nám čas plyne, když se bavíme, učíme, nudíme, nebo čekáme u lékaře. Jenže ty ručičky na hodinách se přece pořád točí stejnou rychlostí. Nebo ne? Jak si to vlastně můžeme ověřit? Proč bychom měli věřit, že je to tak správně, a ne jinak?

Ve škole nás učili, že hodina má šedesát minut, a minuta šedesát vteřin. Ale proč je to zrovna takhle? Proto, že to někdo jednou tak řekl, a hotovo? Vždyť já můžu napočítat do šedesáti za jinou dobu než ty. Kdo to pak má správně? Kdo má ten správný čas? 

 

Nevím, jestli je to dobou, nebo mnou, ale tak nějak mi přijde, že čas plyne čím dál rychleji a rychleji, až ho nakonec nedohoníme. Spíš dohoní on nás. Zdá se mi, že v dětství byl čas mnohem línější a pomalejší, a že ho bylo mnohem víc. Kdežto teď, hlavně za poslední rok, mi přijde, že se v pondělí ani nestačím otočit, a už je tu zase další pátek. Vždyť před chvilkou jsme se připravovali na Vánoce, a už je březen? Nechápu, kam ty dny tak rychle mizí, kam spěchají.

Někde jsem slyšela, že čas pocitově přibývá zážitky. Čím víc zážitků zažijeme, tím máme pocit, že to bylo více času. A musím s tím naprosto souhlasit. Když je totiž jeden den jako druhý, vstaneme jdeme do školy, do práce, pak zase domů, spát. Tak nám přijde, že čas neuvěřitelně letí, třeba jako teď. Ale pokud si den vyplníme i malými zážitky, bude nám připadat, že jsme toho stihli více, a tím pádem, že byl den mnohem delší. Pamatuji si, že když jsem po práci nejdřív někam šla, a až pak jela domů, najednou mi přišlo, že je den mnohem delší, a že už je to tak dlouho, co jsem z práce odešla, i když šlo jen třeba o hodinu, dvě.

Určitě máte také v okolí člověka, kterému nevěříte, když vám vypravuje, co vše za jeden den stihl, že má jeho den stejný počet hodin jako ten váš. Pokud nejde přímo o vejtahu nebo kecálka, prozradím vám jeho tajemství, chcete? I když vám napovídá třeba deset, nebo dvacet aktivit za den, neznamená to, že se všem věnoval tak, jak si představujete vy. 

 

Dám vám příklad. Když slyším, že byl někdo na procházce, automaticky si představím svoji procházku, která nikdy netrvá míň než přes hodinu, plus ještě doba přípravy. Ale on tím myslí, že na sebe hodil bundu a za čtvrt hodiny obešel se psem blok. Nebo stále omílaná činnost, vyřizování e-mailů. Někdo tím myslí, že si přečetl příchozí poštu a možná ji rozdělil do složek, já si pod tím představím celé dopoledne odepisování na nesmyslné dotazy.

Takže už tomu rozumíte, jak toho můžou tolik zvládat? Tím kouzlem zkrátka je, že za den stihnete hodně aktivit, ale každé budete věnovat třeba jen čtvrt hodiny. Někdy se to určitě vyplatí, protože vážně budete mít pocit, kolik jste toho za den stihli. Ale bohužel to tak nejde provozovat pořád, protože tu jsou i nudné a zdlouhavé činnosti, které taky musíme někdy udělat, a třeba nám zrovna zaberou celý den.

Čas je jedna z věcí, která je opravdu spravedlivá. Každému trvá minuta, hodina, den stejně, a je už na něm, jak svůj čas využije, nebo promrhá. A zkuste se prosím vyhnout výmluvě, že nemáte čas, já se to snažím vůbec nepoužívat. Stále si totiž ověřuji, že jde opravdu jen o priority. Záleží, čemu dáte přednost, co je pro vás důležité, a pak stihnete vše, co chcete. Někde jsem četla, že místo nemám čas, si máte říct, není to pro mě důležité, není to moje priorita. A odpověděli byste takhle někomu, kdyby vás o něco žádal? Nejsi pro mě důležitý, nejsi moje priorita. Tak pozor na to, a zkuste místo výmluvy říct jednou pravdu.