Starý strom vypráví

Kdybych mohl, vyprávěl bych vám spoustu příběhů. Jenže já nemohu, takže si můžete pouze představovat, že vám něco vyprávím. A jestli máte svou představivost připravenou, můžu začít vyprávět.

Abyste mohli vše správně pochopit, nejdřív vám musím popsat místo, kde stojím. Stojím na krásné vyhlídce, na skále, dole pode mnou teče řeka. Z výšky vypadá jako had, který se plazí ke mně, ale jako by si to u mě rozmyslel a odplazí se pryč, vytvoří tak písmeno U. Když se podívám do dálky, vidím skalnatý ostrov hustě porostlý nejrůznějšími stromy a keři.

Jedno léto sem na vyhlídku začala pravidelně chodit jedna mladá dívka. Měla krásné, dlouhé, vlnité vlasy, takže, když od protějšího ostrova zavál vítr, krásně jí vlály ve větru. Občas se ale vítr obrátil a vlasy jí létaly do obličeje. To se pak naštvala a ráznými pohyby si na hlavě vytvořila drdol za pomocí gumičky, kterou neustále nosila na pravé ruce. Pár pohyby tak zkrotila svou rozevlátou hřívu a bylo po vílí divokosti.

Chápu ale, proč to dělala. Chodila si sem totiž psát deník a přes vlasy neviděla na písmenka. Dokonce si ten deník u mě schovávala. A protože jsem tušil, už podle jejích nálad, s kterými sem chodila, že její deník skrývá ty nejtajnější tajemství, sny a stesky, střežil jsem ho jako oko v hlavě, aby ho nikdo nepovolaný nenašel.

 

Chodila sem pravidelně celý rok, někdy denně, někdy jednou za čas. Až tu bylo další léto a ona poprvé nepřišla sama. Přivedla si stejně starého kluka. Vyprávěla mu, že je tohle její tajné místo, o kterém nikdo neví. Až on. Z jejich chování jsem pochopil, že jsou do sebe bláznivě, ale krásně zamilovaní. Přál jsem jim to.

Přešel podzim, zima, jaro a nastalo další léto. Dívka sem pořád pravidelně chodila, občas sama, častěji však se svým přítelem. Do deníku psala míň a míň, až jsem měl pocit, že na něj skoro zapomněla.

Byl zrovna krásný, teplý, letní večer, a protože bylo po dešti, bylo jasné, že bude nádherný západ slunce. I tenhle kouzelný večer dívka s chlapcem přišli. Dokonce si přinesli deku a udělali si piknik. Chlapec se mi celou dobu zdál být nějaký nervózní. Až najednou poklekl, vytáhl krabičku s prstýnkem a nasadil ho dívce. Ta se rozplakala štěstím, a pak tam ještě dlouhou dobu seděli ve společném objetí. Když jsem viděl, jak je dívka šťastná, byl jsem také šťastný. 

 

Uplynul další rok, a dívka s chlapcem přiběhli celí rozradostnění a zamilovaní. Oba byli krásně oblečeni. Dívka měla nádherné bílé šaty, vypadala jako princezna.

Následující rok jsem opět slyšel jejich kroky, ale když jsem se podíval pořádně, zjistil jsem, že nejsou jen sami dva. V náručí dívka nesla malého drobečka, zabaleného do růžové peřinky.

Jednoho dne, byl to zrovna pošmourný podzimní den, pršelo a děsivě fučel vítr. I mně, a to jsem zvyklý na hodně, se tohle počasí nelíbilo. Najednou jsem zaslechl, jak někdo běží a nahlas pláče. Vlastně to ani nebyl pláč, byly to zoufalé výkřiky, někdo pořád dokola opakoval ne, ne, ne. 

 

Byla to „má“ dívka. Doběhla ke mně, padla na kolena a pořád děsivě křičela. Znělo to tak bolestně a zoufale. Nechápal jsem, co se stalo. Najednou, jako by si něco uvědomila. Začala hrabat v listí, až našla svůj ukrytý deník. Otevřela ho na prázdné stránce a psala a psala. Její písmo bylo celé roztřesené a špatně čitelné. Psala tak rychle, že to vypadalo, jako když její ruka nestíhá přenášet na papír tok jejích myšlenek.

Dopsala poslední slovo, deník schovala zpátky, a najednou se zdála naprosto klidná, odevzdaná a smířená. Vstala, pohladila mě, usmála se, a pomalu vykročila k okraji skály. Vyděšeně jsem na ni zíral a nemohl se ani pohnout a zastavit ji.

Roztáhla ruce, udělala ještě jeden krok, a letěla. Naposledy jsem zahlédl ty její krásné, rozevláté, dlouhé vlasy. A pak jsem si uvědomil, že pořád dál prší a stále fouká děsivý vítr. Jako by se tu vůbec nic nestalo. Celý svět pokračoval normálně dál ve svých činnostech, jako by právě nepřišel o další duši. Od té doby už za mnou nikdy nikdo nepřišel.

Asi se ptáte, proč jsem něco neudělal, proč jsem nezasáhl a nezastavil ji. Jenže já nemohl. A věřte, že se za to dodnes proklínám. A to se ten příběh odehrál před více než padesáti lety. Dal bych cokoliv za to, abych ji mohl zachránit. Když už jsem ji ale nedokázal zachránit, střežím alespoň její tajemství. Její krásné i smutné vzpomínky, u kterých jsem měl tu čest být, ale i ty, které si zapsala do svého deníku, který je pořád pečlivě ukrytý pod mými kořeny.