Neviditelná

Dnes vám budu vyprávět příběh o jedné dívce. Nebude to ale jen tak ledajaký příběh, a ani ta dívka nebyla jen tak obyčejná. Ale to jste určitě čekali, protože proč bych vám chtěla vyprávět obyčejný příběh o obyčejné dívce. I když si myslím, že nic takového stejně neexistuje.

Čím tedy byla ta dívka tak neobyčejná? Možná tím, že byla moc hezká. Možná proto, že byla nejen hezká, ale i chytrá, hodná a milá. Možná proto, že ráda všem pomáhala a nikdy se k nikomu neotočila zády. Možná proto, že neměla rodiče a vyrůstala v dětském domově. Možná proto, že tolik chtěla lidem pomáhat, že se rozhodla stát se lékařkou. A to se jí také povedlo. A možná proto, že měla jednu schopnost, kterou nikdo jiný. Dokázala být neviditelná.

Zjistila to náhodou, když byla ještě malá holka, a z nudy si hrála se svými prsty. Různě je proplétala a ohýbala. Když ji to přestalo bavit, šla za svými kamarádkami v dětském domově. Ale když na ně promluvila, vůbec na ní nereagovaly. Nechápala to, nevěděla o ničem, co by jim provedla, aby na ni musely být naštvané. Zkusila to ještě několikrát, zkusila před nimi skákat, šťouchat do nich, ale ony nic.

Byla smutná, tak šla zpátky do svého pokoje. Když v chodbě minula zrcadlo, zarazila se a vrátila se. Neviděla se, v zrcadle nic nebylo. Nebo, bylo tam samozřejmě to, co stálo za ní, ale ona tam nebyla. Zrcadlo neodráželo její obraz. Jak je to možné? Divila se a přemýšlela, jak se to mohlo stát. Proto na ni kamarádky nereagovaly. Ale to bude už neviditelná napořád? Stála před zrcadlem a nervozitou si začala hrát s prsty. 

Najednou se lekla, protože v zrcadle se něco pohnulo. Ona! Byla to ona. Už se viděla, jako obvykle. Shlédla na své prsty. Ty za to mohou? Ale jak? Opět si s nimi začala hrát. Odraz v zrcadle blikal, jak v rozbité televizi. Vidí se, nevidí se. Je tu, není tu. Až konečně přišla, co to způsobilo. Když se totiž dotkl pravý palec levého malíčku, zmizela. Když se ale dotkl levý palec pravého malíčku, znovu se objevila. Tak takhle je to.

Objevila ve své schopnosti velkou výhodu, hlavně v dětském domově ji hojně využívala. Když jste žili pohromadě s tolika dětmi, neměli jste totiž nikdy klid. Pořád někdo něco chtěl, poradit s úkolem, povídat si, hrát si. Takže stačilo spojit palec s malíčkem, a měla na chvíli klid. Dávala ale velký pozor, aby její kouzlo nikdo neodhalil.

I když na to nebyla pyšná, občas svou schopnost i trochu zneužívala. Především, když se nechtěla s někým bavit. Třeba s jedním svým bývalým přítelem, který by ji nejradši měl pořád pod dohledem. Nebo ve škole, když si chtěla poslechnout, co si o ní vypráví spolužačky. Nikdy ale své kouzlo nezneužila ke svému prospěchu, nebo k nějakému podvodu. Nikdy ji ani nenapadlo, že by toho mohla využít ve svůj prospěch třeba při studiu. Celé gymnázium i medicínu vystudovala poctivě, jinak by se na sebe nemohla ani podívat.

Z malé holky a dívky se už ale stala žena. Žena, která se už nepotřebuje schovávat, protože má skvělého manžela, se kterým ráda tráví čas. Občas kouzla ale pořád využije, když se blíží kolegyně, nebo kamarádka, na kterou zrovna nemá náladu. 

 

A protože před manželem nechtěla mít žádná tajemství, natož něco tak velkého, rozhodla se mu o tom povědět. I s přijetím rizika, že možná, když to někomu prozradí, kouzlo zmizí. Nezmizelo, fungovalo dál. Musela ale manželovi slíbit, že ho nebude používat proti němu.

Nedávno se mladým manželům narodila krásná zdravá holčička. I když ji nesmírně milovala, jednou ženu napadlo, že by jen na chvilku zmizela, aby ji holčička neviděla a nevyžadovala od ní stoprocentní pozornost. Chtěla si jen pořádně odpočinout, aby měla pro svou holčičku zase plno energie. Manželovi o svém nápadu samozřejmě řekla, a on nic nenamítal, o holčičku se postará.

Spojila pravý palec s levým malíčkem a… manžel ji pořád sledoval, i když odcházela pryč. Přece nemůže vědět, kudy jde. Zkusila se na něj usmát, zašklebit, vypláznout jazyk. Podivil se, co to vyvádí, jestli už je tak unavená, že se zbláznila. Jak to? Nic. Prostě nic. Nefunguje to. Rychle běžela k zrcadlu a zkoušela to pořád znovu a znovu.

Pravý palec k levému malíčku. Mačkala prsty k sobě, co to šlo, až se bála, aby si je nezlomila. Ale nic. Zrcadlo pořád odráželo její obraz. Jakmile totiž máte děti, kouzlo neviditelnosti pomine. Děti už vám nikdy nedovolí zmizet. Nemůžete se schovat, vypařit se, nemůžete je tu nechat a zmizet. Díky svým dětem už se nikdy nemůžete stát neviditelnou. Přivedla jste na svět oddělenou část sebe, a protože vaše dítě má v sobě kus z vás, je to, jako byste se chtěla schovat sama před sebou. Nejde to, není to možné. Jedno kouzlo nahradilo druhé. Mateřství nahradilo neviditelnost.