Opravdu hloupý nápad

Dívám se na ty dvě čárky a už si nejsem tak jistá, že byl dobrý nápad svést svého nejlepšího kamaráda, a ještě mu lhát o tom, že beru antikoncepci.

Nechci se tím nijak obhajovat, ale zoufalé ženy dělají zoufalé věci. A já zoufalá byla. Až tak moc zoufalá, že jsem uskutečnila tenhle nejpitomější nápad. Jenže, když je vám přes třicet a pořád nemůžete najít toho pravého, začíná u vás propukat panika. Abyste to vůbec stihla, aby už nebylo pozdě. A najednou už ani tolik nesměřujete pozornost k neúspěšnému hledání toho pravého, ale veškerá vaše pozornost se obrací k touze po dítěti.

Najednou si dovede představit svůj život bez toho pravého, ale nedokážete si ho představit bez naplnění dětským smíchem a radostí. Najednou se touha po lásce, a po tom pravém partnerovi, mění na touhu po mateřství a dítěti. A pokud žena opravdu moc touží po dítěti, je schopná vymyslet a uskutečnit věci, které by ji za normálních okolností ani nenapadly. Třeba jako využít ke splnění svého snu nejlepšího kamaráda.

 

Hned druhý den po tom, co se to stalo, jsem si to vyčítala. Nemohla jsem pochopit, jaké zatmění mysli jsem mohla mít, že jsem něco tak hrozného mohla dopustit. I přes svou stále trvající touhu po dítěti, jsem si přála, aby se to nepovedlo, abych hlavně neotěhotněla. A uklidňovala jsem se tím, že komu se to přece taky hned napoprvé povede.

Jenže jsem měla zpoždění, a teď tady koukám na ty dvě čárky na těhotenském testu. Tak se to povedlo. Neexistuje nic, co bych chtěla víc vrátit než ten jeden večer. Nejít ten večer ke svému kamarádovi, a když už, tak nevyužít tak hnusně jeho náklonosti ke mně, o které jsem už několik let věděla. Opravdu jsem byla tak moc zoufalá, že jsem mohla tohle udělat? Svést svého nejlepšího kamaráda, i přesto, že jsem si tolik vážila právě našeho přátelství? Vážně jsem kvůli své touze po dítěti, takhle moc ohrozila, možná dokonce zničila, naše přátelství? Nemyslím si, že by tohle mohl někdy pochopit.

Když jsem tenhle šílený nápad vymýšlela, měla jsem o průběhu naprosto jasnou představu. Přijdu k němu, využiju toho, že je pořád někde v hloubi duše do mě zamilovaný, a tak mě nedokáže odmítnout. Budu mu lhát, že beru antikoncepci, otěhotním, ale on se pravdu nikdy nedozví. Nikdy mu nepřiznám, že to dítě je jeho, něco už si prostě vymyslím. 

 

Ano, byla jsem úplně pitomá. Nevím, jak jsem si mohla myslet, že něco takového může vyjít. Vždyť on není hloupý, to jsem si myslela, že by ho to ani nenapadlo? Že by neměl sebemenší podezření? Že by mu to dítě třeba nemohlo být podobné?

Jenže už se stalo, a nemá cenu řešit, co by kdyby, a jak moc jsem byla pitomá. Teď je potřeba řešit aktuální situaci. Už je mi naprosto jasné, že ať už to přinese cokoliv, nechci svému nejlepšímu kamarádovi lhát. I s tím rizikem, že o něj přijdu, má nárok znát pravdu. Stejně tak nechci své dítě připravit o tátu. Nemám nárok takhle ovlivnit cizí životy.

Musím mu říct celou pravdu, a doufat, že i když zavrhne mě, a už mě nikdy nebude chtít vidět, že pochopí, že to dítě za to nemůže, a nezaslouží si kvůli mé hlouposti přijít o tátu. Mým nejtajnějším přáním, možná dost bláhovým, je to, že se přes to dokáže nějak rozumně přenést. Samozřejmě nečekám, že to bude hned, ale teď už nemám kam spěchat, dám mu tolik času, kolik bude potřebovat. A možná jednou, někdy, bychom to mohli natolik urovnat, až bychom si oba uvědomili, že jsme nakonec rádi, co se stalo, a že se nám nepříčí myšlenka být rodina.