Dnes měl být ten den, kdy se poprvé setkají. Po tolika propsaných hodinách, dnech a nocích, se můžou konečně setkat osobně. Oba jsou napnutí, trochu nervózní, ale nejvíc převládá těšení. Mají pocit, jako by se znali už dávno, vědí o sobě už tolik, ale osobně se mají vidět až dnes.
Ona se rozhoduje, co si vezme na sebe, aby to moc nepřehnala. Přece jen to vlastně ani není oficiální rande. Cítí se trochu nervózně, ale víc je na něho zvědavá. Bude při osobním setkání stejně vtipný, jako když si píší? A nezklame ho ona něčím? Znají se jen z fotek, a ty toho moc neprozradí.
On si taky dává záležet na tom, co si obleče. Chce se jí líbit, ale také se musí cítit pohodlně, to je pro něho základ. Přemýšlí, jaká bude, až se uvidí. Bude mít ten stejný úsměv, jaký zná z fotek? Bude si ho tak mile dobírat a mít na vše odpověď, jako když si píšou?
On si taky dává záležet na tom, co si obleče. Chce se jí líbit, ale také se musí cítit pohodlně, to je pro něho základ. Přemýšlí, jaká bude, až se uvidí. Bude mít ten stejný úsměv, jaký zná z fotek? Bude si ho tak mile dobírat a mít na vše odpověď, jako když si píšou?
Dohodli se, že se potkají na půli cesty, aby to měli oba nastejno a nikdo neměl výhodu domácí půdy. Oba mají v plánu dorazit na místo autem. On je zkušený řidič, a řídí moc rád. Ona si pořád není ještě úplně jistá, ale cestu do nevzdáleného města jistě zvládne.
Oba už jsou připraveni a každý nasedá do svého auta. Kdybychom je mohli pozorovat ze vzduchu, viděli bychom, jak se plynule přibližují k sobě.
On už dorazil do města, parkuje a jde směrem k místu setkání, na kterém se dohodli. Ona už se také blíží do města, zbývá jí jen poslední křižovatka.
On čeká na lavičce na náměstí. Dívá se na mobil, už má deset minut zpoždění, ale tak to se dá u holek předpokládat. Někde hodně z dálky slyší sirénu sanitky, nijak se nad tím ale nepozastavuje, to je přece ve městě normální.
Oba už jsou připraveni a každý nasedá do svého auta. Kdybychom je mohli pozorovat ze vzduchu, viděli bychom, jak se plynule přibližují k sobě.
On už dorazil do města, parkuje a jde směrem k místu setkání, na kterém se dohodli. Ona už se také blíží do města, zbývá jí jen poslední křižovatka.
On čeká na lavičce na náměstí. Dívá se na mobil, už má deset minut zpoždění, ale tak to se dá u holek předpokládat. Někde hodně z dálky slyší sirénu sanitky, nijak se nad tím ale nepozastavuje, to je přece ve městě normální.
Začíná být netrpělivý, znovu se podívá na mobil, už uběhla další půl hodina. Zkouší jí volat, psát, ale vše bez odpovědi. Pochopil by malé zpoždění, nebo kdyby se mu omluvila, ale takhle? Neví, co si má myslet. To se na něho prostě vykašlala a ani ho neumí aspoň poslat do háje? To z něho chtěla udělat pitomce? Naštvaně se zvedá a odchází k autu.
Sedá do auta a při tom se v něm pere pocit zklamání a vzteku. Tolik se na ni těšil, myslel si, že by jim to mohlo vyjít. A ona si zatím nepřijde a ani se neozve. Takhle ho ještě nikdo nezklamal.
Už se nikdy nedozví, že ona se na něho těšila stejně jako on. Byla zvědavá, jaký bude a přála si, aby jim to spolu vyšlo. Jenže osud to chtěl jinak. Nikdy neměl v plánu jejich cesty spojit.
Sedá do auta a při tom se v něm pere pocit zklamání a vzteku. Tolik se na ni těšil, myslel si, že by jim to mohlo vyjít. A ona si zatím nepřijde a ani se neozve. Takhle ho ještě nikdo nezklamal.
Už se nikdy nedozví, že ona se na něho těšila stejně jako on. Byla zvědavá, jaký bude a přála si, aby jim to spolu vyšlo. Jenže osud to chtěl jinak. Nikdy neměl v plánu jejich cesty spojit.
Teda... děsivý a smutný. Ale líbí se mi ta jednoduchost, kterou je to napsané :)
OdpovědětVymazatMoc děkuju za Tvůj komentář, vážím si ho :) Chtěla jsem nechat právě ještě prostor pro fantazii čtenáře :)
Vymazat