Přišlo mi, že by byla škoda nechat některé starší články ležet v zapomnění, a tak mě napadlo, proč si je znovu nepřipomenout. Najdete tu úryvky článků, které mi jsou jistým způsobem blízké, některé se mě i částečně osobně dotýkají, a které rozhodně stojí za to si je přečíst a popřemýšlet nad nimi, ale i jeden tematický k dnešnímu velikonočnímu dni 😊 Budu ráda, když mi dáte vědět, který článek jste si přečetli celý, a který se vám nejvíc líbil 😊
,,Zjistili jsme, že vaše dítě má velmi slabé srdíčko a nemůžeme zaručit, že se narodí živé.“ Prásk! Další rána. Copak už toho nebylo dost? Kolik takových ran ještě vůbec můžu snést? Nevím, co mi potom ještě lékař říkal, jediné, co si pamatuji bylo, že rozhodnutí je na mně. Donosit a porodit dítě, u kterého bude stálé riziko a strach o jeho život, nebo jít na potrat?
„To asi paní učitelka myslela zmrtvýchvstání Ježíše Krista.“ „No asi jo, ale stejně tomu nerozumím, co to znamená.“ Tohle bude asi ještě složité, vysvětlit jí to, ale tak, aby to nějak pochopila podle svého. „Pamatuješ si, Bety, jak jsme se byli podívat o Vánocích v kostele?“ „Jo, tam to bylo moc pěkný. A měli tam Ježíška v jesličkách.“ Jak mám, sakra, vysvětlit dítěti, že ukřižovaný Ježíš má s tímhle batoletem v jeslích pramálo společného. Vezmu to radši hodně stručně, ať se do toho ještě víc nezamotám. „Zapomeň, Bety, teď chvíli na Ježíška, který nosí dárky. Tohohle Ježíše, ten už byl velký a dospělý, zabili zlí lidé. A protože to bylo neprávem, na Velikonoční neděli oživl. A tenhle zázrak se právě o Velikonocích oslavuje.“ Prosím, už radši žádné další otázky k tomuto tématu. „Hm, tak jo.“ To je všechno? Ještě, že tak.
A při tom uvědomění mě najednou polilo horko. Tak už je to tady. Teď i já. Co teď? Znamená to něco velkého a důležitého? Nebo to naopak neznamená vůbec nic? Jen prostě další číslo? 25 a konec? Konec čeho? Teď má přeci vše začít, ne? Ale není už pozdě na začátek? Neutíká mi něco? A stihnu všechno, co chci, teda aspoň do 30? Mám na to teď 5 let. To musím. Ve 30 je přece už strašně pozdě na nějaký začátky.
Dokonce se těším na to, až se tu budu procházet mezi levandulemi, čichat jejich vůni, i když se mi navždy spojí s mým nejsmutnějším obdobím, brouzdat se horkým pískem na pláži, prolézat ty malé uličky a ukryté krámky. A to ještě ani netuším, jak moc mi pomůže moje hostitelka. Jak moc máme podobný osud. A i když to nebudou veselé tři týdny, tak moc si potřebuju odpočinout a udělat si pořádek v hlavě, kde mi lítá tolik nezodpovězených otázek. Proč se to stalo zrovna nám? Proč jsem musela potratit? Bylo to nějaké znamení? Byli bychom správní rodiče? Máme být vůbec spolu? Těhotenství jsme ještě neplánovali, nejsme ani svoji. Měla to tedy být pro nás zkouška? A teď máme začít zase znovu a popořádku? Nejdřív svatba a pak děti? Dostali jsme tenhle prostor proto, abychom se měli čas rozmyslet, jestli jsme opravdu tam, kde chceme být a s kým chceme být?
Druhý den přišla, a já to na ní hned poznala. Je zle. Něco se děje. Byla celá ubrečená a nedokázala se mi podívat do očí. Tady, v porodnici, kde by zákonitě měly téct jen slzy štěstí. Ty její ale takové nebyly. Když se jí konečně povedlo ze sebe vysoukat to, co já už jsem bohužel podvědomě tušila, pořád opakovala, jak ji to mrzí. Že nechápe, proč se to stalo zrovna mně. Držely jsme se v náručí a plakaly spolu. Malá Beuška byla naštěstí v tu dobu u sestřiček. Nevím, jestli i takhle malé miminko dokáže vnímat pocity a atmosféru, ale věřím, že ano.
V tu dobu jsem neviděla, nebo spíš nechtěla vidět, v jakém prostředí žijí a proč tak žijí. Ano, byli to narkomani. Někdo v tom jel víc, někdo míň. S někým se občas dalo i normálně povídat, někdo byl po celou dobu mimo. Chápu, že je něco takového těžké pochopit, ale já v tu chvíli byla prostě ráda za to, že mám alespoň nějakou střechu nad hlavou. Doma jsem se v tu dobu pravidelně ukazovala, ale jen když byla doma máma, a přespávání jsem se raději vyhýbala. Vždy jsem v noci, než by se ON mohl objevit, utekla.
Deset let, co jsi mě tu nechal. Deset let, co se musím životem protloukat sama. Bez tebe. Deset let myšlenek a úvah, jak se to mohlo stát. Proč nám? Čím jsme si to zasloužili? Říkali, že jsi to auto v tom zapadajícím slunci neměl šanci vidět. A já se tomu celou dobu snažím věřit. Celých deset let se přesvědčuji, že to byla nešťastná nehoda, za kterou nikdo nemohl. Zároveň mě ale po celých deset let ničí jedna otázka. Mohla jsem tomu zabránit já? Jenže, jak by to s námi dopadlo, kdybych ti zakazovala tvůj sen? Díval by ses na mě pak pořád stejně? Miloval bys mě stejně? Sice bys byl možná živý, ale vážil by sis mě ještě? Vydrželi bychom spolu? Vždyť šlapání po snech toho druhého, je začátek konce.
Sama jsem se po celý večer do hovorů moc nezapojovala. Najednou jsem měla pocit, že nemám co říct, co tu vlastně dělám, přišla jsem si jak z jiné planety. Neměla jsem totiž příspěvek do konverzace o tom, jak jsou manželé mých spolužaček líní a o nic se nestarají, jak je buzeruje tchýně, nebo jak mají plné zuby svých dětí, co pořád nosí ze školy samé poznámky. Když se na mě spolužačky otočily se žádostí o potvrzení: „Však to znáš. Viď? Nemusíme ti nic vysvětlovat,“ a já na ně zaskočeně koukala a potichu namítla, že ne, že neznám, skoro se urazily, že si hraju na něco víc, než jsou ony a s posměchem odvětily: „Jen se neboj, však to brzo taky poznáš.“
S odstupem dvou let už na Patrika dokážu vzpomínat s úsměvem na rtech, dokážeme si o něm s Davidem i povídat. V tu dobu jsem si vůbec neuvědomovala, jak těžké to muselo být i pro Davida. Byli s Patrikem nejlepší kamarádi, znali se od školy, chovali se k sobě jako bráchové. A i přes jeho vlastní smutek, měl tolik sil, že byl schopný se ujmout nás a postarat se o nás. Za to mu budu do smrti vděčná a věřím, že i Patrik by byl rád, že jsme to společně takhle zvládli a přál by nám štěstí. Rodinné štěstí, které nám s Patrikem bylo přiděleno jen na pouhé tři roky. Ale byly to ty nejkouzelnější a nejláskyplnější tři roky, které jsem si mohla kdy jen přát.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)