Spřízněná duše

Na internetu se můžete dočíst různé definice a vysvětlení, co to ta spřízněná duše vlastně je. Často se opakuje vysvětlení, že jde o něco duchovního, spojeného s vašimi minulými životy. V čem se ale různé zdroje rozchází, je to, jestli může být spřízněná duše i váš přítel, partner, manžel. Někteří tvrdí, že to není možné, že partnerský vztah je založen na něčem jiném, jiní jsou toho názoru, že i z vašeho partnera se může stát spřízněná duše, nebo z vaší spřízněné duše váš partner.

O duchovno jsem se nikdy nějak nezajímala, ale tohle mě zaujalo. Vážně někde pro každého existuje jeho spřízněná duše? A je jen jedna, osudová, nebo jich můžeme mít v životě i víc? A můžeme jich mít víc najednou, nebo mohou přijít jen postupně?

Podle mě může být naší spřízněnou duší kdokoli. Žena, nebo muž. Člen naší rodiny, nebo někdo, koho ještě vůbec neznáme. Klidně to může být naše babička, sestra, kamarád, nebo někdo, kdo se nám náhodou připletl do života. 

Když jsem četla článek, kde odmítali to, že by vaší spřízněnou duší mohl být váš partner, vnitřně jsem s autorem nesouhlasila. Proč by to tak nemohlo být? To, že má partnerský vztah něco navíc, oproti ostatním vztahům, přece nemůže vadit. Vždyť, kolik znáte lidí, kteří se z kamarádů stali partneři? A neříká se snad, že váš partner by měl být i váš nejlepší přítel? Proč by tedy nemohl být i spřízněnou duší?

Spřízněnou duši prý poznáte okamžitě. Potkáte se, a máte pocit, jako byste se znali celý život. Máte společné názory, postoje, myšlenky, cestu. A nechcete právě tohle všechno mít společné i s vaším partnerem? Přece se také potřebujete na podstatných věcech shodnout a chcete jít společně stejnou cestou. Tak i kdyby to hned na začátku přímo nevypadalo na spřízněné duše, nemůžete se jimi stát právě na vaší společné cestě?

Na druhou stranu chápu, jaká je výhoda, když máte spřízněnou duši v kamarádce, nebo dokonce ve svém sourozenci. Ti vás totiž jen tak neopustí. A to by spřízněná duše neměla, měla by za vámi stát, ať se děje cokoliv. I když i v tomhle bodě mi to přijde dost podobné s partnerským vztahem. Nechceme snad všichni, aby za námi partner stál ve všech životních situacích?

Pokud vás z nějakého důvodu spřízněná duše opustí, ať už fyzicky, nebo duševně, bude to bolet, budete zklamaní a smutní. Možná se budete i obviňovat a hledat chyby, které jste podle vás udělali. Budete si klást otázky, co jste mohli udělat jinak, lépe. A není tohle opět totožné s tím, když přijdete o partnera? 

 

Podle mého názoru nejde striktně oddělit partnerský vztah a spřízněnou duši. Pokud vše funguje, tak jak má, a to jak v partnerském vztahu, tak v těch přátelských, musí přijít čas, kdy máme pocit, že v každém svém blízkém máme kus své spřízněné duše. Vždyť ve svém okolí chceme jen lidi, se kterými si rozumíme, se kterými sdílíme společné názory a postoje, tak proč bychom v každém nemohli najít část spřízněné duše?

Nemusí přece jít komplexně o jednoho člověka, na kterého jsme vázáni. Dokonce si myslím, že se nám spřízněné duše mohou různě promítat do různých lidí, kteří nám jsou zrovna nejblíž, a to proto, že máme zrovna společný kus životní cesty, nebo jsme v situaci, kterou ten druhý už prožil a rozumí nám zrovna víc než ostatní.

Myslím, že je přirozené, když se v roli naší spřízněné duše promítne postupně nejdříve sourozenec, pak kamarád, partner, a podle situace se to může opakovat nebo různě měnit. Pokud v někom budeme chtít vidět spřízněnou duši, a budeme to tak cítit, mohou nám být nějaké definice a pravidla naprosto ukradené. Stejně je vždycky nejdůležitější, jak a co cítíme my sami v sobě.