Co když to, co složitě hledáme, máme přímo před sebou

 

Každý rok na podzim jezdíme v práci na tři dny na teambuilding. Naše kolegyně z personálního vždy vyberou nějaký pěkný velký hotel v horách, a celá naše firma tam stráví necelé tři dny. Aby pobyt nesloužil čistě jen k odpočinku a sdružování kolektivu, a abychom měli oficiální omluvu pro naše klienty, jde vlastně o celofiremní školení, kde shrneme uplynulou sezonu a dozvíme se novinky ohledně sezony nadcházející. A aby bylo podpořeno i to sdružování, jedno odpoledne a večer jsou na programu nějaké sportovní a zábavní aktivity.

Já nikdy na takové akce moc nebyla. Velký kolektiv, většinou, neznámých lidí, ve kterém se máte tvářit, že se náramně bavíte a užíváte si všechny ty potrhlé hry, které pro nás holky z personálního naplánovaly. Nikdy jsem neměla ráda kolektivní sporty, natož s cizími lidmi, a navíc se svými kolegy. Podle mě by se měly držet určité hranice a situace, ve kterých vás kolegové z práce vidět zrovna nemusí. Zkrátka se půjdu bavit radši s blízkými kamarády než trsat na parketu vedle zvláštně se svíjejícího nadřízeného, ke kterému mám později opět udržovat pracovní odstup a respekt.

Abych to ale zase celé jen nezavrhovala, byla jsem ráda, že se tak podívám na nová místa, kam bych se normálně jako jednotlivec asi jen tak nedostala. Navíc to byla vlastně první větší akce, kde jsem byla jako nezadaná. Před pár týdny jsem totiž ukončila dlouholetý vztah, který už nějakou dobu nefungoval, jak by měl. Samozřejmě to vůbec nemyslím tak, že bych se na školení jela nějak utrhnout ze řetězu. Nějaké románky na jednu noc, a navíc v pracovním kolektivu, jsou pro mě naprosté tabu. 

 

Lidé, kteří tohle dělají, myslím tedy hlavně ty zadané, a se závazky, u mě spadají na úplné dno nějakého respektu a úcty. Navíc se o svém soukromí v práci vůbec nezmiňuji, tudíž, když nikdo nevěděl o mém vztahu, ani nikdo nemůže nic tušit o mém rozchodu. Jde o nějaký můj vnitřní pocit, těžko se to vysvětluje, ale jako bych se najednou po hodně dlouhé době cítila zase svobodná. Že si vlastně můžu dělat, co já uznám za vhodné, a nikomu se z toho nemusím zpovídat, ani nikomu nemusím nic vysvětlovat. 

 

Možná ale, že ten můj vnitřní pocit svobody, vyrovnanosti a spokojenosti, nebyl tak úplně jen vnitřní, jak jsem si myslela. Přece jen se to i říká, že tak, jak se cítíte uvnitř, působíte i navenek, vyzařujete kolem sebe přesně to, jak se cítíte. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit to, co se na školení stalo. Letos mi totiž tyhle tři dny na horách neměly přinést jen pracovní obohacení.

Poprvé jsem si ho všimla už při cestě autobusem, seděl pár sedaček přede mnou. Dívala jsem se z okénka a najednou jsem měla pocit, jako by mě někdo sledoval. Otočila jsem hlavu a střetla jsem se s jeho pohledem, myslela jsem si, že jde o náhodu a nevěnovala jsem tomu nijak zvláštní pozornost, usmála jsem se na něj a pohled stočila zpět z okna. Podruhé se u mě zjevil, když jsem se snažila vytáhnout svůj kufr ze zavazadlového prostoru autobusu, a on mi s ním s úsměvem pomohl. Poděkovala jsem mu a zamířila za svými kolegyněmi.

Odpoledne nás čekalo školení pro každé oddělení zvlášť, ale pak následovala společná večeře a večerní zábava. Když jsem z pokoje mířila na večeři, kde už na mě čekaly kolegyně, potkala jsem ho na schodech. Zase se mile usmál a pozdravil mě. Úsměv i pozdrav jsem mu opětovala a pokračovala dál do jídelny. Než jsem tam ale došla, neubránila jsem se myšlence, jestli jsou ty jeho úsměvy jen ze zdvořilosti, nebo tak projevuje nějaké větší sympatie k mé osobě. Znala jsem ho od pohledu, občas jsme se minuli v kuchyňce, věděla jsem o něm jen to, že se jmenuje Matěj a je z vedlejšího oddělení.

Během večeře a večerní zábavy, která spočívala v tom, že se ti největší odvážlivci svíjeli na parketě a ostatní je ostýchavě pozorovali od stolů, jsem ještě několikrát zachytila jeho pohled a úsměv. I když jsem z toho pořád nechtěla nic vyvozovat, dalo mi čím dál větší práci přesvědčit se, že jde jen o náhody. O půlnoci mě poslouchání kolegyň a hluk okolo přestal bavit a nenápadně jsem se zvedla, abych se mohla vypařit na pokoj. Přece jen nás zítra čekalo další školení a sportovní odpoledne vyplněné určitě nějakými potrhlými soutěžemi, tak jsem se na to chtěla aspoň trochu vyspat. 

 

 

Nerada jezdím sama výtahem, takže jsem se rozhodla, že si před spaním dám menší rozcvičku v podobě výšlapu schodů až do sedmého patra, kde jsem měla pokoj. Když jsem se v polovině zastavila na chodbě u okna, abych se vydýchala a pokochala se výhledem na osvětlené údolí, zaslechla jsem za sebou kroky. Otočila jsem se a na schodech stál Matěj. Zase se usmíval, popřál mi dobrou noc, oslovil mě jménem a pokračoval ve své cestě. Natolik mě zarazilo, že zná mé jméno, že jsem se nestačila vzpamatovat a odpovědět mu. Takže po mně asi už musel pátrat, nebo minimálně ví, kdo jsem zač.

Druhý den jsme se potkali u snídaňového bufetu. Tentokrát jsem se nenechala zaskočit, a i já jemu popřála dobré ráno i s oslovením. Trochu se zarazil a svůj úsměv tentokrát doplnil překvapeně zdviženým obočím. Jelikož během školení i soutěží jsme byli rozděleni podle jednotlivých oddělení, přes den jsme se jen párkrát zahlédli na dálku. Měli jsme si to však vynahradit večer.

Po soutěžení nás čekalo slavnostní vyhlášení vítězů a vrcholem celého teambuildingu měl být dnešní večer, kdy byl na programu bohatý raut a diskotéka. S Matějem jsme se opět potkali u stolu s jídlem, kde mi tentokrát polichotil, že mi to moc sluší. Večer ubíhal, já jsem pomalu ujídala ze svého talíře, upíjela víno, poslouchala vyprávění kolegyň a s pobaveným úsměvem pozorovala odvážlivce, kteří i dnes předváděli své rádoby taneční kreace na parketu. Postupně se i mé kolegyně odvázaly a šly předvést nějaký ten taneček, až nás zůstalo u stolu jen pár, které statečně odolávaly. 

 

Pobaveně jsem pozorovala své kolegyně, když jsem najednou za sebou zaslechla pozvání, jestli si nechci zatančit. Ani jsem se nemusela otáčet, abych poznala, kdo to je. Ještě jednou jsem zavadila pohledem o rozjančené kolegyně, které byly do tance úplně zabrané, že jsem si řekla, proč ne, stejně si mě nikdo nevšimne, a s úsměvem jsem vstala a zamířila na vzdálenější stranu parketu. 

 

Zatančili jsme si na pár pomalejších písniček, ale když se skladby začaly pořád zrychlovat, Matěj mi navrhl, jestli si u baru nedáme něco k pití. Jeho nápad jsem uvítala a souhlasila. Když jsme si přiťukli, konečně jsme se taky oficiálně představili. A pak náš hovor tak přirozeně plynul, až jsme zjistili, že už jsou dvě hodiny ráno, na parketu poskakují poslední přeživší, víc jich spíš polehává po stolech, ne-li pod nimi, a DJ ohlašuje poslední písničku. Matěj mě doprovodil k mému pokoji, vzájemně jsme si poděkovali za příjemně strávený večer a popřáli si dobrou noc.

Další den už nás čekalo jen dopolední školení, které bylo spíš naoko, aby se neřeklo, protože většina kolegů byla ráda, že je ráda, a ti, kteří tu byli svým autem, potřebovali během dopoledne alespoň vystřízlivět. A po obědě jsme se už vraceli zpět do města. Cesta autobusem zpět byla mnohem poklidnější a tišší než ta sem, protože většina dospávala spánkový deficit za poslední dny. Já cestu využila ke sledování ubíhající krajiny za oknem a k přemýšlení o předchozím večeru. 

 

Připadala jsem si jako holka, která jede z tábora, kde poslední diskotéku na rozloučenou protančila se svým idolem. Zároveň jsem se ale chtěla chránit, a nevyvozovat si z toho nic, z čeho bych pak mohla být zklamaná. Třeba v tom vidím něco úplně jiného než Matěj. Třeba si chtěl prostě jen zpříjemnit večer povídáním s někým, kdo dá i po půlnoci dohromady souvislou větu. Ať to bylo, jak chce, byla jsem za to ráda, užila jsem si to, a zakázala jsem si dělat nějaké závěry. Stejně teď nic nevymyslím, a časem se ukáže.

A časem se opravdu ukázalo. Matěj to viděl stejně jako já, rozuměli jsme si, a už jsme byli několikrát na rande. A mě celá ta situace vedla k zamyšlení. Jak se pořád honíme za štěstím a láskou. Jak se je snažíme najít co nejdál a co nejkomplikovanější cestou. A třeba je přitom máme hned pod nosem, jenže je přehlížíme jen proto, že pořád vyhlížíme do dálky a do budoucna, a jsme slepí k tomu, co máme tady a teď, přímo před sebou.