Příliš pozdě na omluvy

Dlouho si psali, prakticky nonstop, kromě spánku. Ale i ten zkracovali na nejnutnější minimum. Každé ráno vstávala a první myšlenka patřila jemu, těšila se, co nového se o něm dnes zase dozví. Každý den ji totiž pořád dokázal něčím překvapit.

A každý den si taky opakovala, že není možné, jak se na všem shodnou. Nechtěla ani uvěřit tomu, že opravdu existuje někdo přesně podle jejích představ. A dokonce je mnohonásobně převyšuje. Do té doby žila v přesvědčení, že je moc náročná a časem bude muset ze svých požadavků slevit. Ale teď tu byl on, a vypadalo to, jak kdyby přesně jeho si vysnila ve svých nejtajnějších snech. Nechtěla to zakřiknout, ale moc si přála, aby jim to vyšlo. Někde hluboko ve svém nitru tomu natolik věřila, jako by to už byla pravda.

Jejich intenzivní psaní nemohlo vyvrcholit ničím jiným než společnou schůzkou. Ona byla nadšená, užívala si jeho přítomnost a bylo jí s ním příjemně. Psali si i nadále, sešli se ještě několikrát. Ale po čase si začala všímat změn v jeho psaní. Psal méně a méně, až se odmlčel nadobro. 

 

Nechápala to, vůbec si to nedokázala vysvětlit. Tak najednou? Bez vysvětlení? Ale sama mu psát a doprošovat se nechtěla, a taky chtěla chránit své city. Pořád doufala, čekala, jestli se ještě neozve s nějakou opravdu důvěryhodnou omluvou. Ale neozval se.

I když se za tu chvíli do něho naštěstí ještě nestačila zamilovat, i tak ji to bolelo, a byla zklamaná, hodně zklamaná. Možná naivně si totiž myslela, že už ho dostatečně zná, a takové chování by zrovna do něho nikdy neřekla. Obzvlášť, když jí sám pořád připomínal, jak má rád chování narovinu, bez zbytečných vytáček a her. A co bylo jako tohle? Takhle se chová dospělý člověk? Tohle je to jeho upřímné chování narovinu?

Byla smutná, rozbolavělá, zklamaná, a to všechno se v ní střídalo se vztekem, který na něho, i na sebe, měla. Snad ji ani tolik nemrzelo to, že přišla o něho, protože ho stejně pořádně neznala, a nikde nebylo psáno, že by jim to i tak vyšlo. Nejvíc ji ale mrzelo a štvalo to, že jí ukázal, že někdo přesně podle jejích představ může existovat. A pak ji tu naději vzal, zašlapal, a tvrdě ji vrátil zase nohama na zem. Samozřejmě jí bylo jasné, že ani on nebude úplně dokonalý. Jenže za tu dobu nestačila přijít na nic, co by ji vyloženě odpuzovalo, a tím to bylo ještě horší, měla o něm naivně zkreslenou bezchybnou představu.

Několik dní se trápila, přemýšlela, proč to udělal, co ho k tomu vedlo, proč nedostala vůbec žádné vysvětlení. Kdyby jí totiž řekl jeden jediný důvod, ať už jakýkoli, proč o ni nemá zájem, stačilo by to, smířila by se s tím. Ale takhle nevěděla, nevěděla, proč a kvůli čemu.

 

 

Když ji přešel ten největší smutek, vztek a splín, začala přemýšlet nad tím, proč jí byl vůbec seslán do života. Proč se s ním měla potkat? Proč si tímhle vším měla projít? Ve všem se totiž snažila hledat smysl a nějaké poučení pro ni. Pomáhalo jí to se smířit se situacemi, které si jinak nedokázala vysvětlit.

A po čase konečně na ten důvod přišla. Měl jí ukázat, že někdo podle jejích představ skutečně existuje, i když to zrovna neměl být on, a že nemá ze svých zásad polevovat, že má vyčkat, věřit a vydržet, a ten správný opravdu přijde. Díky němu si uvědomila, co chce a co nechce, a že si musí hlavně vážit sama sebe, stát si za svým, a ne se jen někomu přizpůsobovat. Najednou věděla, že to všechno mělo smysl, že to tak mělo být, a že to tak bylo správně. Mělo to přesně takhle dopadnout, aby ji mohlo potkat něco mnohem lepšího.

A to netrvalo ani tak dlouho, a ona byla šťastná a spokojená.

Po čase se jí ale on znovu objevil v životě. Uvědomil si, že tenkrát udělal chybu, a o co vlastní blbostí přišel. Jenže už bylo pozdě. Ona už byla někde jinde, s někým jiným, šťastná a spokojená, a nechtěla si to nechat ničím a nikým zkazit. On odcházel zklamaný. Uvědomil si sice, že byl blázen, když si ji nechal utéct, jenže už bylo příliš pozdě.