Kam dál, když není plán B?

 

Najednou jsem měla pocit, jako by se můj život zastavil. Jako kdyby se nikam nevyvíjel, nehýbal se kupředu, oproti času, který naopak letěl jako splašený. Přišlo mi, že přešlapuju na místě, div, že necouvám, a nemám tušení, kam a jakým směrem se mám dál vydat.

Když zavzpomínám na dobu, kdy jsem byla mladší, třeba v době střední školy, nevybavuje se mi, že bych měla nějaké konkrétní plány, co v životě budu dělat. Co si vzpomínám, vždy jsem měla jasno, že půjdu na střední školu, pak budu pokračovat na vysokou, a dál nic konkrétního. Myslela jsem si, že na pár let nastoupím do práce, která pro mě bude ale jen přestupní stanicí na cestě za vlastní rodinou. Nikdy v mých plánech a představách nefigurovala nějaká hvězdná kariéra nebo touha po velkém úspěchu a uznání. Na to já nikdy nebyla, nebo jsem na to možná taky neměla jen odvahu.

Jenže teď už jsem v práci skoro pět let a vidina partnera, natož rodiny, v nedohlednu. Podle mých plánů bych v této době měla mít už minimálně před svatbou, ne-li po porodu, a bydlet ve vlastním domě. Ale plány jsou jedna věc, a realita druhá. A proto si teď připadám, že stojím na místě a nevím, co dál. Protože tenhle divný časoprostor v mých plánech nikdy nebyl. Neměla jsem plán B, co budu dělat, když nepůjde vše podle plánu. 

Navíc se blížila doba prázdnin a dovolených, a já neměla vůbec žádný program. Dovolenou jsem už měla nahlášenou, ale neměla jsem ani páru, jak bych ji mohla využít. Rozhodně jsem nechtěla celou svou dovolenou proležet doma na balkoně. Jenže už přes rok jsem byla nezadaná, kamarádky byly buď těhotné, už děti měly, zadané, nebo zrovna plánovaly svatbu, a já najednou neměla komu říct, kdo by se mnou někam vyrazil. To si mám snad koupit zájezd k moři pro jednoho? Ne, díky, na to jsem opravdu nebyla stavěná, zážitky potřebuju hned na místě s někým sdílet.

A tak jsem začala brouzdat po internetu a hledat nápady na letní program pro jednoho. Nejdřív mi na mysl přišly nejrůznější kurzy všeho, co jsem kdy chtěla dělat. Piano, tvůrčí psaní, psychologie, učitelství? Nic mě ale nezaujalo natolik, abych měla chuť se do toho pustit. Přes různé tvůrčí kurzy jsem se ale dostala i na ty jazykové, a vzpomněla jsem si na svůj sen, na jehož splnění jsem nikdy neměla dost odvahy. Několikatýdenní jazykový kurz v zahraničí. Hned jsem začala s průzkumem, co je aktuálně v nabídce. Postupně se mi nabídka dost zúžila, protože většina kurzů byla určena převážně studentům a mladistvým. Po nějaké době se mi podařilo najít kurz pro mou věkovou kategorii. Jednalo se o čtrnáctidenní kurz angličtiny v Anglii s ubytováním na univerzitní koleji. 

 

Ještě, než jsem impulzivně klikla na tlačítko objednat a zaplatit, probudilo se ve mně váhavé a opatrné já, a rozhodla jsem se aspoň podívat na Instagram, jak ta škola a okolí vypadá. Hned, co jsem ale otevřela aplikaci, vyskočila na mě fotka kouzelného západu slunce nad velkým jezerem, které bylo obemknuto hlubokými lesy. Podívala jsem se, kde je fotka pořízená. Šumava. A mě najednou trklo. Šumava byl přece vždycky můj sen, tam jsem se vždy chtěla podívat, projít si ji křížem krážem. Jen jsem doteď nějak neměla tu možnost.

Okamžitě jsem do vyhledávače zadala ubytování Šumava, a po čase objevila krásný penzion na kopci, s krásným výhledem na lesy a hory. A najednou jsem cítila, že to je ono, to je to, co chci, co potřebuji. Žádný jazykový kurz někde v zahraničí. Proč se hnát někam do zahraničí jen kvůli tomu, že nevím, co se svým životem. Sice bych si zlepšila jazyk, ale na co bych tam přišla, s čím bych se vrátila domů? Pravděpodobně bych byla na stejném místě, jako před odjezdem.

Ale takový týden o samotě strávený jen sama se sebou v šumavské přírodě? Dokážete si představit lepší místo na utřídění myšlenek? V tom klidu a tichu se to bude přemýšlet samo, a to by bylo, abych za ten týden nevymyslela, co dál, kam se dál vrtnu, jaká bude moje další cesta. Už teď mi je totiž jasné, že až se vrátím, budu vědět. Ještě sice nevím co, ale budu. Už se nemůžu dočkat.