Ve zlaté kleci

Vzteky strhávám svoje oblečení z ramínek. Jak jen jsem to mohla nechat zajít takhle daleko? Tričko, svetr, košile, kalhoty, nevnímám, co mi prochází rukama, všechno bez ladu a skladu házím do kufru, který leží na posteli. Jeden kufr mi bude bohatě stačit. S jedním jsem přišla a s jedním také odejdu. Nechci mít nic, co by s ním mělo cokoliv společného.

Když jsme se seznámili, byl na mě hodný, laskavý, pozorný. Splňoval všechno to, co mi v předchozím vztahu scházelo. Možná proto jsem se nechala tak snadno a rychle okouzlit. Možná proto jsem ztratila hlavu dřív, než jsem ji vůbec mohla začít používat. Najednou se tu prostě objevil někdo, kdo o mě jevil velký zájem, věnoval mi veškerou svou pozornost. Které ženě by se to nelíbilo?

Nic jsem nenamítala ani později, i když se mi v hlavě začal tiše ozývat hlásek, jestli to všechno není až moc dokonalé, a jestli to není moc uspěchané, když už po dvou týdnech, co jsme se poznali, mi nabídl, jestli se k němu nechci nastěhovat. Jenže já byla tak okouzlená a poblázněná, že jsem své pochybnosti zahnala, co nejhlouběji a rozhodla jsem se, že si tenhle kouzelný čas nenechám nikým a ničím zkazit. Proto jsem se i přestala vídat se svou rodinou a kamarádkami, když proti mému vztahu začali něco namítat. Vlastně jsem se úplně odstřihla od svého života a naplno vstoupila do toho jeho.

 

Byla jsem tak očarovaná jeho galantností a pozorností, že jsem vůbec nevnímala fakt, že se okolo mě pomalu začíná zavírat zlatá klec. Užívala jsem si pohodlí jeho luxusního bytu, kvalitního jídla, služeb uklízečky a kuchařky, jeho dárků, drahých výletů a exotických dovolených. Až jsem úplně zapomněla na to, kdo jsem ve skutečnosti já. Co chci já, co mám ráda, co dělám ráda. Stala jsem se jeho výstavní loutkou, a vůbec jsem si to neuvědomovala.

Nechala jsem se okouzlit, zmanipulovat a stala se ze mě žena, kterými jsem vždycky opovrhovala. Nechápala jsem, že jim stačí to, že jsou obklopeny luxusem. Že jim nechybí své pravé já, že se neoblékají, jak chtějí ony, nedělají, co chtějí ony, nechovají se, jak by se dřív chovaly, dokonce ani nemají svůj názor. Jsou jen krásnou prázdnou schránkou, ozdobou k vystavování a ke společnosti. Vždycky jsem tyhle ženy litovala a přemýšlela, jestli nemají na výběr, nebo jsou v té zlaté kleci dobrovolně. 

 

A teď jsem se stala jednou z nich? Jak jsem to jen mohla dopustit? Ale už je začínám chápat, nic totiž není tak jasné a jednoduché, jak se může zdát zvenčí. Všem těm ženám něco chybí, něco postrádají, tak jako jsem já postrádala zájem a pozornost. A když jim tohle málo někdo dá, jsou štěstím bez sebe a už nevnímají, že něco není tak úplně v pořádku. Nebo si to dokonce i uvědomují, ale jsou vděčné alespoň za to, co mají, a věří, že nic lepšího si už nezaslouží.

Já měla to štěstí, že jsem prozřela právě včas. Ta facka mi otevřela oči. A paradoxně je to ten nejlepší dárek, co mi kdy dal. Po roce života ve zlaté kleci se mi konečně rozsvítilo. Tohle vážně nejsem já, ale už začínám chápat, jak jsem se do této pozice dostala. Sama, vlastní vinou, nemá cenu obviňovat někoho jiného. A taky se z ní sama musím dostat. A sama sobě si odpustit.

A abych na to všechno měla čas a klid, pronajala jsem si malou chaloupku v horách, kde budu moct zůstat, jak dlouho budu potřebovat. Přes to všechno jsem málem zapomněla na to, jak moc miluju přírodu, její klid i divokost, její náruč, ticho a naslouchání. Po všem tom luxusu a exotických dovolených se už nemůžu dočkat, až se budu jen tak brouzdat ranní rosou, pozorovat motýly, poslouchat zpěv ptáků, v noci počítat hvězdy na nebi, ve dne sbírat houby a všechno, co les nabízí. Prostě až zase budu sama se sebou, sama sebou, v přírodě, s přírodou, v tichu a klidu si léčit tělo i duši.