Cestování vlakem a nuda? Nikdy!

Jak i obyčejnou cestu do práce proměnit v dobrodružství? Jeďte vlakem!

Po delší pauze jsem se opět chystala navštívit naše hlavní město se záminkou návštěvy kanceláře. Drobné komplikace se začaly objevovat už týden před cestou, kdy jsem na facebooku náhodou narazila na informaci, že na mé trase bude pravděpodobně celé léto výluka. Těšila jsem se, jak si zase budu ve vlaku v klidu číst, ale musela jsem se holt smířit s představou, že asi třetinu své cesty strávím v rozkodrcaném autobuse. Kdybych tak věděla, jaká bude realita.

Na cestu do práce jsem měla společnost v podobě kamaráda, a to je to cestování přece jen vždy příjemnější. Jenže to bychom nesměli zvolit druhou variantu cestování, která se nabízela, a to jízdu rychlíkem, na který jsme se stejně museli dostat autobusem. Mysleli jsme si, že, když jde o výlukové autobusy, automaticky musí na vlaky navazovat. Jak naivní představa. Ráno jsme na autobus čekali a čekali, až se uráčil přijet a měl dokonce štěstí, protože zpoždění měl mít i náš navazující rychlík, ale ne tak velké.

Když jsme vystupovali z autobusu, rychlík už stál ve stanici, popoběhli jsme si a průvodčí pískal akorát, když jsme skákali do dveří. Takže asi není úplně navazující, nevypadalo to, že by chtěl čekat na další cestující, kteří jeli ve druhém autobuse za námi. To, že byl rychlík nacpaný k prasknutí a celou cestu jsme museli stát v chodbičce, už asi ani nemusím dodávat. A to, že i když nám málem ujel před nosem, jsme další asi čtvrt hodinu stáli pár metrů za nádražím, asi nikoho ani nepřekvapí. Nakonec jsme se ale úspěšně, i když se zpožděním, dostali do Prahy. Mně pro začátek dne už cestování stačilo, a zvolila jsem příjemnější způsob cesty do práce, a to pěšky. Kamarád byl odvážnější, taky má zaměstnání mnohem dál, a vrhnul se na další překážku v podobě výluky metra.

A to jsem ještě ráno ani netušila, jaká teprve bude cesta domů. Po práci jsem si potřebovala ještě něco vyřídit a obejít pár obchodů, takže jsem na vlak nijak nepospíchala. Možná jsem měla. Stačilo by jet o půl hodiny dřív, a pravděpodobně bych nic z toho nezažila. Ale to bych zase z toho cestování neměla takové zážitky, které můžu vyprávět. Prostě jsem tím pozdějším vlakem jela, protože jsem jím jet měla.

 

Pro cestu zpět jsem si už nezvolila rychlík jako ráno, ale druhou variantu, což byl osobní vlak a zbytek cesty autobusem. Zpočátku všechno nasvědčovalo běžné cestě domů, jen vzhledem k prázdninám byl vlak poloprázdný. Dokonce mě stačila zkontrolovat průvodčí a upozornit mě na zmíněnou výluku. Jen jsme jeli do čím dál větší černoty, protože se schylovalo k předpovězené bouřce. Tu ale nějak projedeme a možná, než budu muset vystoupit, i přestane pršet, naivně jsem si myslela.

Asi v půli cesty začalo hřmít a krápat. Když jsme ale vjížděli do následující stanice, už bylo úplně černo a pěkný slejvák. A taky sebou vlak nepatrně škubl, ale to je přece normální. Dojeli jsme do stanice, lidi vystoupili, a nic. Proč nepokračujeme? Nechce se průvodčí v tom dešti snad vylézat a mávnout na strojvedoucího? Omyl. Po chvíli ve vlaku začali hlásit, že máme zpoždění z důvodu poruchy na zabezpečovacím zařízení. Takže jsme čekali a čekali a doufali, že za chvíli budeme pokračovat. Zatím jsem si připadala, jak když sedím v myčce aut, jen tahle byla doplněná ještě o pěknou tmu, blesky a hromy.

Začala jsem mít hlad, což u mě není nic neobvyklého, a z toho deště se mi začalo chtít na záchod. Nutno asi podotknout, že zásadně nikdy nechodím ve vlaku na záchod. Věděla jsem ale, že mě ještě čeká ta cesta autobusem, tak jsem si začala říkat, že už by se ten vlak vážně mohl rozjet. A opravdu, asi po půl hodině čekání se dal do pohybu. Jaké ale bylo naše překvapení, když začal couvat. Jedeme snad zpět do Prahy? Nakonec jsme se vrátili „jen“ o stanici zpět, abychom mohli změnit kolej. Změnit ale tak, že jsme dalších několik stanic míjeli v protisměru! Moc příjemný pocit.

Naivně jsem si myslela, že to už je vše a v klidu dojedu domů. Kolik omylů za jednu cestu, je moc omylů? V další stanici přistoupil nějaký muž a mířil si to rovnou ke mně. Vážně si hodlá sednout naproti mně, když krom dalších dvou lidí, je naše část vlaku úplně prázdná? Bohužel, hodlal. Nejen, že si sedl naproti mně, rozvalil se, ale ještě se pustil do konverzace. To jako vážně? Za co mě trestáš? Mám hlad, chce se mi na malou, a ještě mám odpuzovat nějakého pobudu? Nepamatuju se, že by mě kdy ve vlaku oslovil nějaký kluk, tak proč zrovna tenhle a teď?

Konečně ten vlak přijel. To se pěkně rozpršelo. A kam, slečno, razíte? A kam až jedete? Já bych vás někam pozval, ale… Koukejte, jak jsem opálenej. Razíte domů, a tam jste sama samotinká? Já bych vás někam pozval, ale… 

 

 

Bylo mu celkem jedno, že moje reakce byly jednoslovné, nebo jen zakroucením hlavy. Začala jsem přemýšlet, jak se ho zbavit, jestli předstírat, že vystupuji, říct mu, že jsem zadaná, nebo dělat, že mi zrovna volá přítel. Naštěstí se stačilo jen dívat do telefonu, a on po chvíli odešel. Dost se mi ulevilo, obávala jsem se, aby mi ještě nechtěl něco ukrást.

Jaké bylo moje pobavení, když jsem najednou slyšela ty úplně samé věty někde z vedlejší části vlaku. Slečna mu dokonce rovnou odpověděla, že je zadaná, ale ani to ho neodradilo. Naštěstí jel asi jen tři stanice, tak nevím, kolik nás stihl obejít. To má jako zpříjemnění každodenní cesty? Aby využil volnou chvíli? Jen by mě docela zajímalo, kdyby mu některá odpověděla, že nabídku přijímá, a kam půjdou, jak by reagoval. Vždy totiž větu začal, ale nedokončil, co by následovalo po jeho ale.

Dál už bude cesta normální? Kromě toho, že se mi dost začal ozývat močový měchýř. V dočasně konečné stanici jsme vystoupili, přesedli na již připravené autobusy, kde měli dokonce vlastního koordinátora, abychom nasedli do těch správných. Těšila jsem se, jak se aspoň projedu jinou trasou, kterou ještě neznám. Zároveň jsem se ale modlila, aby to cestou moc nedrncalo, a říkala si, že se zajištěnými všemi fyzickými potřebami by se mi kochalo mnohem lépe. Jenže my snad nejeli normálním autobusem, ale autobusem s prázdnými koly nebo bez tlumičů. Očekávala jsem, že to bude drncat, ale takhle? Ty vibrační mučidla v posilovnách by proti tomuhle byly hodně slabý odvar.

Už tam budeme? Ještě dvě stanice, jedna, konečně jsme u nás. Proč ale ten řidič nezastavuje jako obvykle? To jede až na tu vzdálenější zastávku? Další omyl. Když se na ceduli nad řidičem změnila zastávka na další vesnici, začala jsem tušit, že je něco špatně. To tady jako nezastavuje? A vystoupit potřebuju snad jen já, že se nikdo neozve? Zvedla jsem se a došla k řidiči, který mi na mou otázku odpověděl, že si přece musíme zazvonit. To jako vážně? A kde je to napsané? Čekala bych, že náhradní autobusová doprava bude zastavovat všude, kde nahrazuje vlak. Naštěstí mi hned přibrzdil u chodníku, i když se netvářil kdo ví jak nadšeně. Super, takže jsem pro celý autobus ještě za trapnou, která neví, že má zazvonit. Navíc to mám teď domů dvakrát tak daleko.

U nás bylo sucho, ale dost zataženo a silně hřmělo, takže sem bouřka teprve asi přijde. Doufám, že to stihnu domů, i když dnes by mě už asi ani to, že zmoknu, nepřekvapilo. Naštěstí jsem došla za sucha domů, i když mi celá cesta trvala jednou tolik než běžně, a bouřka se spustila až po pár minutách. Ještě, že zase dlouho cestovat nemusím. Pořád mi ale vrtá hlavou jedna otázka. Může se dospělý člověk počurat? Nebo, jak dlouho a co všechno je uzpůsoben vydržet náš močový měchýř?