Těžké rozhodnutí - láska, nebo vnitřní klid?

Pevně sevřu volant a snažím se soustředit na cestu před sebou. Právě mě předjela motorka. Pokaždé, když zahlédnu, nebo jen zaslechnu projíždějící motorku, zatrne ve mně. Vždy se objeví ten stejný pocit. Smutek? Lítost? Vztek? Strach.

Před pár lety jsem přišla o přítele, se kterým jsme byli tři roky a plánovali společnou budoucnost. Zabil se na motorce. Já jsem s jeho zálibou tiše nesouhlasila, ale nechtěla jsem ho nijak omezovat v jeho koníčcích, on ty mé taky přijal bez výhrad, i když rozhodně nebyly životu nebezpečné. Pokaždé, když se jel projet, strachovala jsem se a netrpělivě čekala, až se vrátí. Jediný můj navenek projevovaný odpor spočíval v tom, že jsem odmítala s ním na motorku vlézt. Za celý náš vztah mě tak nepřemluvil ani ke krátké projížďce. 

A pak, jednoho dne, se čekání proměnilo z až se vrátí, na jestli se vrátí. Nevrátil se. Vyrovnat se s tím, a pochopit, že už se opravdu nevrátí, bylo to nejtěžší, co jsem zatím zažila. Od té doby, pokaždé, když zaslechnu jen z dálky ten dunivý zvuk motorky, ve mně na vteřinu bleskne jiskřička naděje, že je to on, že se mi vrátil. A to následné uvědomění je jako znovuotevření pomalu se uzdravující rány.

Už několik týdnů se scházím s jedním milým, sympatickým mužem. Ale až včera jsme nějak zavedli řeč na jeho záliby. Když vyslovil, že rád jezdí na motorce, jako by se svět zastavil. Dívala jsem se na něj, ale nevnímala jsem, co dál vypráví. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než jak mi v hlavě duní to jedno slovo. Motorka, motorka, motorka.

Nevím, co mám teď dělat. Nikdy jsem nechtěla nikoho omezovat v jeho zálibách a snech. Nechci mít založený vztah na ultimátu, buď já nebo motorka. Jenže zároveň vím, že znovu bych to už nemusela zvládnout. Samozřejmě si uvědomuji, že není vysoká pravděpodobnost, že by mě potkalo to samé znovu, ale ta možnost, ta obava nade mnou bude viset stále. 

 

Srdci nedokážete poručit, nedokážete mu vysvětlit, že technicky není možné, aby se to opakovalo. Strach je pocit, a pocity si nejde tak jednoduše zakázat. A chci tohle podstupovat znovu? Chci jít do toho risku? Chci zažívat znovu to samé, co tenkrát? Chci se znovu a znovu strachovat a děsit, jestli se mi vrátí, nebo být vyplašená z každého telefonu, který zazvoní, když on bude zrovna na projížďce?

Tohle už není rozhodování jen o tom, jestli někoho přijmete i s jeho koníčkem, který je vám proti srsti. Tady už jde o moji psychiku, o mé zdraví. Pokud se rozhodnu jít do vztahu s dalším motorkářem, nepodepíšu si sama nad sebou rozsudek? Stojí mi to opravdu za to? Vážně dokážu potlačit svůj strach a obavy natolik, aby pak nakonec stejně neovlivnily a nezničily náš vztah, naši lásku, mě?