Jeden vlak právě přijíždí do stanice, další ji opouští. Lidé nastupují, vystupují, míjejí se, vítají se, loučí se. Z rozhlasu se ozývá technicky upravený hlas, který cestujícím oznamuje, že vlak, co měl za chvíli přijet, bude mít neočekávané zpoždění. Cestující jsou naštvaní a čekají je dlouhé minuty nicnedělání. Naproti tomu dobíhající skupinka vysokoškoláků, kteří zjistili, že jim jejich spoj právě ujel, by pár minut zpoždění vyměnili za cokoli.
Nádraží je místo plné protikladů. Vlaky přijíždí a odjíždějí. Lidé odjíždějící domů a ti, co se domů vracejí. Vítání a loučení. Smutek, radost, slzy, smích. Tolik lidí, zážitků, vjemů, situací, emocí a příběhů na jednom místě. Kolik se toho stačí odehrát za tak krátký čas, než přijede další vlak.
Mladý muž stojící opodál s taškou přes rameno. Jede domů za rodinou? Z práce, ze školy? Nebo tu naopak bydlí, a jede na víkend za svou přítelkyní? Třeba se ale po cestě potká se svými kamarády, se kterými jedou společně na chalupu jednoho z nich.
Mladý muž stojící opodál s taškou přes rameno. Jede domů za rodinou? Z práce, ze školy? Nebo tu naopak bydlí, a jede na víkend za svou přítelkyní? Třeba se ale po cestě potká se svými kamarády, se kterými jedou společně na chalupu jednoho z nich.
Líbající se mladý pár. Loučí se, protože se dlouho neuvidí? Nebo se tak vášnivě loučí vždy, a uvidí se zase zítra? Co když ale nejsou vůbec tak šťastní a spokojení, jak se zdá? Co když ona nebo on, toho druhého podvádí, a jen se tak dobře dokáže přetvařovat? A co když oba jsou právě ti podvádějící, a doma na ně čekají jejich partneři? Možná se ale ani neloučí, a odjedou spolu, jen si krátí čas čekání.
Babička vítající se se svými vnoučaty. Je opravdu tak ráda, že je zase vidí? Jak dlouho je neviděla? Posílají je jejich rodiče k babičce dostatečně? Ale co když je tu má každý každičký víkend, protože jejich rodiče se jich pořád potřebují zbavovat. Co když, i když je má nadevšechno ráda, by si ale jeden víkend taky ráda odpočinula. Zašla by si jen tak na procházku Prahou, a pak třeba do divadla.
Krásně upravená žena kolem čtyřicítky, klapot jejích lodiček se rozléhá nádražní halou. Její chůze je rázná, jde s hlavou vztyčenou, na jedné ruce se jí houpe draze vypadající kabelka, druhou táhne kufr. Těžko si představit, že by zrovna tahle žena pospíchala na vlak, který ji odveze za jejím manželem a dětmi. Spíš na ni čeká luxusně vybavený prázdný byt, možná s milencem. Tahle žena určitě svůj život věnovala kariéře.
Ale co když to tak vůbec není? Co když je tohle všechno jen hra, maska, kterou se chrání před okolím? Co když netouží po ničem jiném víc než po vlastním dítěti? Ale měla smůlu, protože z manžela, se kterým plánovala budoucnost, se vyklubal grázl, který ji dlouhá léta psychicky i fyzicky týral. A je to teprve nedávno, co se konečně postavila na vlastní nohy, rozvedla se, začala znovu pracovat. A i když by si dítě moc přála, nedokáže si vůbec představit, že by se teď mohla s nějakým mužem vůbec normálně bavit, natož se natolik sblížit, aby začala nový vztah.
Babička vítající se se svými vnoučaty. Je opravdu tak ráda, že je zase vidí? Jak dlouho je neviděla? Posílají je jejich rodiče k babičce dostatečně? Ale co když je tu má každý každičký víkend, protože jejich rodiče se jich pořád potřebují zbavovat. Co když, i když je má nadevšechno ráda, by si ale jeden víkend taky ráda odpočinula. Zašla by si jen tak na procházku Prahou, a pak třeba do divadla.
Krásně upravená žena kolem čtyřicítky, klapot jejích lodiček se rozléhá nádražní halou. Její chůze je rázná, jde s hlavou vztyčenou, na jedné ruce se jí houpe draze vypadající kabelka, druhou táhne kufr. Těžko si představit, že by zrovna tahle žena pospíchala na vlak, který ji odveze za jejím manželem a dětmi. Spíš na ni čeká luxusně vybavený prázdný byt, možná s milencem. Tahle žena určitě svůj život věnovala kariéře.
Ale co když to tak vůbec není? Co když je tohle všechno jen hra, maska, kterou se chrání před okolím? Co když netouží po ničem jiném víc než po vlastním dítěti? Ale měla smůlu, protože z manžela, se kterým plánovala budoucnost, se vyklubal grázl, který ji dlouhá léta psychicky i fyzicky týral. A je to teprve nedávno, co se konečně postavila na vlastní nohy, rozvedla se, začala znovu pracovat. A i když by si dítě moc přála, nedokáže si vůbec představit, že by se teď mohla s nějakým mužem vůbec normálně bavit, natož se natolik sblížit, aby začala nový vztah.
Každý den míjíme tolik cizích lidí, někteří nám možná na chvíli zůstanou v paměti, protože nás něčím zaujmou. Většinu ale prostě jen mineme a v ten samý okamžik už nevíme, že jsme je potkali. S jejich tvářemi ale míjíme i jejich příběhy.
Když už si někoho všimneme natolik, že o něm začneme přemýšlet, často máme podle jeho chování a vzhledu, za chvíli jasno, co je zač a do jaké škatulky ho zařadit. Jenže ono to ani zdaleka není nikdy tak jasné a přímočaré. Každému toho život přinese tolik, že nelze lidé škatulkovat podle předem určených definic, protože nikdy dva lidé nezažijí úplně to samé.
Kdybychom někdy zkusili někomu cizímu dopodrobna vymyslet jeho příběh jen podle toho, co vidíme na první pohled, je jasné, že bychom se nikdy nedokázali stoprocentně strefit.
Když už si někoho všimneme natolik, že o něm začneme přemýšlet, často máme podle jeho chování a vzhledu, za chvíli jasno, co je zač a do jaké škatulky ho zařadit. Jenže ono to ani zdaleka není nikdy tak jasné a přímočaré. Každému toho život přinese tolik, že nelze lidé škatulkovat podle předem určených definic, protože nikdy dva lidé nezažijí úplně to samé.
Kdybychom někdy zkusili někomu cizímu dopodrobna vymyslet jeho příběh jen podle toho, co vidíme na první pohled, je jasné, že bychom se nikdy nedokázali stoprocentně strefit.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)