Změna je život

Říká se, že změna je život. A v mém případě to platí do písmenka. Bez velkých, ale i těch malých změn, bych zkrátka nežila. Nedokážu si svůj život ani představit, kdyby nebyl vyplněný jednou změnou za druhou.

Začalo to, už když jsem byla malá holka. Rodiče ze mě rostli, ale věděli, že se mnou stejně nic nenadělají. Chudáci si se mnou dost užili. Už jako dítě jsem prý nevydržela dlouho u jedné hračky, to se postupně stupňovalo ve stále se měnící kamarády, zájmy, kroužky, styl oblékání, barvu a střih vlasů, neustálý přesun nábytku v mém pokoji. Kdyby mě rodiče dostatečně neusměrňovali, pravděpodobně bych nebyla schopná ani dokončit jednu střední školu.

Což se pak i potvrdilo, když už jsem si do ničeho nenechala mluvit, a byla jsem schopná během roku vystřídat čtyři vysoké školy. Nakonec jsem zdárně dostudovala bakaláře, ale na magisterském jsem už byla zase jinde. Sama se divím, že jsem vůbec dostudovala. 

Můj neustále se vtírající pocit děsícího stereotypu a neustálé hledání nových změn se samozřejmě podepsalo i na mých vztazích. A to jak těch kamarádských, tak mileneckých. Jakmile jsem měla jen nepatrný pocit, že se začíná vztah ubírat do zajetých kolejí, že se stále něco opakuje, že začíná rutina a stereotyp, brala jsem nohy na ramena. Můj nejdelší vztah tak trval necelý rok. Až do doby, než jsem potkala svého manžela.

Když mi totiž bylo třicet, sama sobě jsem si už s těmi neustálými změnami začala lézt na nervy. To vážně nevydržíš být chvíli na jednom místě a s jedním člověkem? A tak jsem se rozhodla, že současný přítel bude zkrátka ten pravý, že toho si vezmu a s ním zůstanu.

Nutno podotknout, že všichni partneři, tedy včetně mého manžela, vždy od začátku věděli o mojí „vadě“. Nemohla jsem mít děti. Když mi to tenkrát, ještě jako holce, lékaři oznámili, vzala jsem to na vědomí jako hotovou věc. Nikdy jsem nad tím zbytečně nepřemýšlela, nikdy jsem se nepídila po tom, proč a jak, a proč já. Nikdy jsem ani nepomyslela na to a nezjišťovala, jaké jsou jiné alternativy. Zkrátka mi řekli, že nemůžu mít děti, tak jsem si od té doby nastavila hlavu na to, že nebudu mít děti. Tečka. 

 

A protože jsem chtěla být ke svým partnerům fér, vždy jsem jim to oznámila hned na počátku vyvíjejícího se vztahu, aby informaci měli čas zpracovat a zařídit se podle toho. Když jsem potkala svého manžela a oznámila mu to, řekl, že mu to nevadí, že si vlastně ani sebe s dětmi nikdy nedokázal představit.

Zřejmě se ale jen dostatečně nesnažil, protože už rok od svatby u nás bylo téma dítě na téměř každodenním programu. Ze začátku se sem tam nenápadně zmiňoval, pak začal navrhovat umělé oplodnění a adopci. Nechtěl pochopit, že já dítě opravdu nechci. Prostě jsem se s tím jednou smířila, že děti mít nemůžu, a mít je nebudu, a hotovo.

Nepřekvapivě to nakonec skončilo rozvodem. Neměla jsem mu to za zlé. Věděla jsem, že kdyby to nebylo kvůli tomu, stejně bych to v manželství už dlouho nevydržela. Život vedle jednoho člověka, pořád na tom samém místě, v tom samém bytě, mě zkrátka ubíjel. 

 

A protože jsem potřebovala ukojit svoji dlouho potlačovanou touhu po změně, vzala jsem to pěkně od podlahy. K rozvodu jsem připojila výpověď v práci a doplnila to stěhováním. A to bych nebyla já, aby to nebyla rovnou pořádná změna. Nezměnila jsem tak jen dům, ani město, kraj, nebo zemi, ale rovnou kontinent.

Od základu jsem tak opět, po kolikáté už, změnila celý svůj život. Na jak dlouho mi to bude stačit? To teď nedokážu říct, sama čekám, jestli mě někdy vůbec ta věčná touha po změně opustí, nebo alespoň trochu poleví. Určitě by nebylo zas tak špatné na chvíli zakotvit na jednom místě, vytvořit si zázemí a vybudovat vztahy, a nebýt pořád kočovníkem svým vlastním životem.

Možná je tohle ale prostě moje předurčení, můj osud. Možná je vážně změna můj život, a bez změn nedokážu žít. Kdyby se okolo mě pořád něco neměnilo, nedokázala bych být šťastná. Nebo to tak není? Svádím to na touhu po změnách a při tom je to jen tím, že věčnými změnami se zaměstnávám, abych neměla čas na to si přiznat, že mám strach zakotvit na jednom místě, vázat se na jednoho člověka, a dovolit si být šťastná?