I díky tvé facce je ze mě velká holka

Položím klíčky na poličku, chytnu držadlo kufru a naposledy se otočím a přejedu pohledem byt, ve kterém jsem strávila posledních pět let. Pět krásných let, které ale mají bohužel smutný konec.

Když jsem se sem před pěti lety nastěhovala, nebyla jsem si vůbec jistá, jak dlouho tu vydržím a jestli se mi tu bude líbit. Kvůli lásce jsem opustila svůj dosavadní život, svoji rodinu, kamarády, vše, co jsem měla, a vsadila všechno na jednu kartu. Buď to vyjde, nebo ne. Sbalila jsem si kufry a odstěhovala se přes celou republiku. Holka z vesnice, která celý svůj život žila se svou rodinou ve velkém dvougeneračním domě, se nastěhovala ke klukovi do malého bytu ve velkém městě.

S čistým svědomím ale můžu říct, že jsem za celých těch pět let ani jednou nelitovala. A nelituji svého rozhodnutí ani teď. I přesto, že jsem musela udělat těžké rozhodnutí, sbalit si kufry a odejít. I když to pro mě je těžké, nemůžu zůstat, ne po tom, co se včera stalo.

 

Snažím si to nějak rozumně vysvětlit, pochopit, ale nedokážu to. Včera jsi přišel opilý a uhodil jsi mě. Nerozumím tomu, proč jsi to udělal. Za ty roky, co se známe, nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že bys měl násilnickou povahu, nebo, že by ses opíjel.

A i když to včera bylo poprvé, a možná se ti moje reakce může zdát nepřiměřená, já to tak necítím. Bohužel si tímhle jedním útokem zničil jakoukoli naději na naši budoucnost. Ať by ses omlouval jakkoli, prosil a sliboval, já už bych se na tebe nikdy nemohla podívat bez toho, aniž bych viděla ten tvůj výraz ve tváři, tvoji zdviženou ruku. Nemůžu už s tebou dál žít, protože si tě už nedokážu vážit, mít k tobě úctu a respekt, důvěru. A tohle všechno pro mě znamená základ vztahu, bez toho nedokážu vedle někoho fungovat.

Zároveň si taky nechci kazit všechny krásné vzpomínky na všechny ty okamžiky, které jsme spolu prožili. Bylo to opravdu krásných pět let, ale bohužel skončily takhle. Možná, jednou, si to nechám vysvětlit, vyslechnu si tě, snad i pochopím, třeba i dokážeme být přátelé. Ale teď chci jen odejít, nevidět tě, neslyšet, utnout veškerý kontakt, a dát se dohromady, sama to v sobě zpracovat, sama dokázat jít dál.

Když jsem se sem do města stěhovala, nikoho jsem tu neznala, nevěděla jsem, kde, co je, jak se tu orientovat. Nedokázala jsem si představit, jak bych tu přežila bez tebe, a možná jsem na začátku našeho vztahu byla na tobě závislá víc, než je zdrávo. Ale teď, když jsem přemýšlela, co budu dělat, jsem si uvědomila, že už je to tu pro mě taky domov. Že vlastně vůbec netoužím vrátit se zpět domů, do našeho domu do malé vesničky. 

 

Právě naopak, už tu mám víc přátel, zájmů a zázemí, než jsem měla tenkrát u nás. A i přesto, jak to mezi námi skončilo, za tohle ti budu vždy vděčná. Za to, že jsi mi dodal odvahu, že jsi mě nevědomky popostrčil, nasměroval a doslova vytáhl do velkého světa, a stál při mně, když jsem nejistě zdolávala své první malé krůčky k osamostatnění a sebejistotě. Děkuju ti, že jsi mi ukázal, jaká umím být a co vlastně chci, i když jsem si to sama nechtěla přiznat.

Díky tobě se tu už cítím jako doma, a vůbec jsem neváhala nad tím, že tu chci zůstat i bez tebe po boku. Už se nebojím, jsem velká holka. A paradoxně mi v tom uvědomění pomohla i tvoje facka. Protože, kdybych nebyla velká, sebejistá holka, těžko bych se dokázala takhle rozhodnout a odejít. Velká holka musí totiž stát hlavně sama za sebou, musí si v první řadě vážit sama sebe, a kdybych tu zůstala a věřila tvým omluvám a slibům, z velké holky by se stávala čím dál menší, až by jednou možná úplně zmizela. A to já dovolit nemůžu.

Nebudu na tebe ale vzpomínat ve zlém. A už kvůli tobě a tvým budoucím partnerkám ti přeju, aby sis uvědomil, proč si to včera udělal, okamžitě s tím začal něco dělat, a už vůbec nikdy se to neopakovalo. To bych ti moc přála. Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat za to, co ty jsi udělal pro mě.