Jak mi hory zachránily život

Nevím, proč a čím, ale už odmalička mě vždy lákaly hory. Snad jejich klidem, tichem a atmosférou? Pokaždé, když jsem jako mladá holka nevěděla kudy kam, byly hory mým útočištěm. Vždy jsem si sbalila batoh a ze dne na den se vypravila na hory. Bydlela jsem po různých ubytovnách, nebo kde mě nechali přenocovat, a přes den se toulala po kopcích.

Nemohlo tak být pro nikoho překvapením, že jsem do hor utekla, ale tentokrát bez návratu, i v okamžiku, kdy se mi zhroutil svět. Tenkrát jsem byla úplně na dně, a opravdu jsem netušila, kudy kam, jak a kam dál, a jestli má vůbec cenu pokračovat. Neměla jsem se komu svěřit, s kým se poradit, koho požádat o pomoc. A tak jsem si opět vzpomněla na své milované hory, které mě nikdy nenechaly ve štychu. To mezi kopci jsem se cítila klidná, v bezpečí, jako doma. Proto bylo jasné, že pokud moje životní cesta má pokračovat, má ještě dál někam vést, nemůže to být jinam než do hor.

A tak jsem utekla. Myslela jsem si, že utíkám před někým, ale možná jsem víc utíkala sama před sebou. Před sebou samou, kterou bych se stala tam ve městě, před tou zoufalou holkou, která by tu možná už dávno nebyla, kdyby nebylo její lásky a oddanosti k horám. To jim vděčím za to, kdo a kde teď jsem, a že vůbec jsem. Možná to zní bláznivě, vděčit za svůj život něčemu neživému, ale pro mě byly vždycky hory mnohem živější než většina lidí, které jsem kdy potkala.

 

Do hor jsem přišla jako neposkvrněná duše bez minulosti, ale v sobě jsem už skrývala druhou maličkou dušičku. Všechno to špatné, ty hrůzy, kterými jsem si prošla, jsem nechala tam dole, ve špinavém městě. Ničím z toho jsem si nedovolila špinit to bezvadně čisté horské prostředí. A tak moje minulost v dětském domově, zkušenost s drogami, chycení se špatné party, i znásilnění zůstalo tam dole, za mnou.

Začínala jsem jako pomocná síla v kuchyni v jednom malém hotýlku, postupně jsem vystřídala spoustu pozic, od uklízečky, přes pokojskou, recepční, až po vedoucí hotelu. Během let jsem se vypracovávala, jak v pracovní sféře, tak i v té životní. Ta tam byla ta mladá, zoufalá, vyplašená holka. Stala se ze mě máma, a jen to mi přineslo hromadu změn do života, hlavně velkou změnu v pohledu na život.

S hrdostí a vděčností můžu říct, že můj syn je to nejlepší, co mě v životě potkalo. To díky němu jsem to nevzdala a rvala se dál a dál. Už nejen za sebe, ale za nás oba. To on mi každičký den dodával sílu pokračovat dál a nevzdávat se. Jsem hrdá a šťastná, že mohu žít po jeho boku, sledovat, jak roste a učí se, a hlavně učí mě. 

 

Je to ten nejlepší učitel, kterého jsem si mohla přát. Jsem pyšná na to, jaký je, kdo je, a co z něj ještě bude, je to nejlepší, co se mi povedlo. Těším se, až ho budu zpovzdálí sledovat a podporovat, ať už se vydá jakoukoli cestou. A už teď vím, že až mi jednou přivede ukázat svou lásku, díky němu to bude ta nejšťastnější žena na světě, stejně tak jako já. 

 

Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem utekla do hor. Za ty roky, co tu žiju, se mi tu nikdy nestalo nic tak zlého, jako za těch pár let, co jsem žila ve městě. Měla jsem velké štěstí na lidi, které jsem tu potkala. Opravdu velké, troufám si říct, že jsem tu konečně našla rodinu, která mi odmalička chyběla. Ono totiž vůbec není důležité, jestli je rodina založena na pokrevní vazbě. Kolikrát vám ta nepokrevní rodina je mnohem bližší a jste s ní šťastnější.

Díky nim jsem se dokázala vypracovat tam, kde jsem teď. Oni mi pomohli, když jsem sem přišla jako zbloudilá duše, když se mi narodil můj syn, když jsem se postupně profesně vypracovávala, když jsem studovala vysokou školu, a i teď, kdy konečně stojím na vlastních nohách, ve svém vlastním malém kouzelném hotýlku, který se mi s jejich pomocí podařilo vybudovat. 

 

Za to všechno jim budu do smrti vděčná. A taky horám. Hory mi přinesly všechno to dobré v životě. Daly mi rodinu, pomohly mi při výchově syna, aby z něho vyrostl moudrý a hodný člověk, a poskytly mi příležitost postavit se na vlastní nohy a vybudovat si svůj vlastní kousek ráje. Děkuju vám, hory.