Na Vánoce domů

 

Letištní vánoční blázinec. Vánoční letiště mají takovou jinou, nepopsatelnou atmosféru. Jako by byly plné radosti, těšení se a očekávání. Všude pobíhají a přesouvají se lidé. Někteří mají na hlavě vánoční klobouky nebo čelenky. Za sebou táhnou kufry plné vánočních dárků pro své nejbližší. Z reproduktorů se ozývají vánoční koledy v nejrůznějších jazycích. Je tu vidět a slyšet křik, smích, pláč. Lidé se loučí, někteří se naopak vítají, objímají. Klasický vánoční ruch a shon. A uprostřed toho jsem já, sama.

Takhle jsem tu stála a pozorovala ten vánoční šrumec už třikrát, pokaždé v úplně jiném citovém rozpoložení. Tentokrát je to naposledy. Jedu na Vánoce domů, jako každý rok, jen teď je to jiné. Teď je to už napořád. Už se po Novém roce nesbalím, neobejmu rodinu a nefrnknu zase pryč. Tentokrát už zůstanu, ale ještě o tom nikdo neví. Nikdo totiž ještě neví, co se mi stalo a v jakém jsem rozpoložení.

Neměla jsem tu takhle stát sama, rodina očekává, že přiletím i s přítelem. Jenže ještě neví, že už žádný přítel není. Nechtěla jsem jim to říkat po telefonu, vysvětlím jim to až osobně. Doufám, že budou rádi, že už tu chci zůstat. 

Když jsem se před těmi třemi lety rozhodla přijmout nabídku na roční zahraniční stáž, netušila jsem, jak to dopadne. V tu dobu jsem to brala jako nejlepší řešení situace. Jenže zpětně vidím, že to tak úplně nebylo. Ať jsem se snažila samu sebe přesvědčit o opaku, byl to obyčejný útěk. Útěk od starostí a problémů, které jsem měla řešit. Zvolila jsem si to nejjednodušší řešení, sbalila se, utekla, a nechala jsem, ať se to vyřeší samo.

Ale teď už vím, že jsem neutíkala před problémy, jako spíš sama před sebou. A to prostě nejde, před sebou neutečete. I když opustíte hlavní ohnisko, problémy jdou s vámi, ve vaší hlavě. Proto jsem se taky rozhodla už zůstat doma, neutíkat, a vyřešit to, omluvit se. Tenkrát jsem utekla, a myslela si, jak někde jinde to bude lepší, jak já budu lepší, jak ze mě všechno spadne a já se budu zase cítit svobodná. Jenže tak to opravdu nefunguje, není to místem, lidmi, okolím, je to hlavou. A to je jedna z věcí, které jsem si za ty roky uvědomila a konečně si připustila pravdu. Pravdu o sobě.

Původně to měla být stáž na rok. Očekávala jsem od toho hodně. Nové místo, nová práce, noví lidé, noví přátelé, snad i nová láska. A možná jsem někde hluboko v sobě i trochu očekávala, že najdu nový domov, že už tam za hranicemi, daleko od domova, zůstanu napořád. První rok se ale nic moc nedělo, byla jsem ráda, že jsem se dokázala zajet v práci. Proto jsem neváhala a kývla na nabídku si stáž ještě o rok prodloužit. Nic mě domů netáhlo, neměla jsem tam žádné závazky, tak proč ne.

A ten druhý rok byl pro mě zlomový, kromě práce se dal do pohybu i můj osobní život, zamilovala jsem se. Najednou se začalo pomalu zhmotňovat moje přání, že bych tu snad i ráda zůstala. Vypadalo to idylicky, měla jsem skvělou práci, vybudovanou skupinu blízkých lidí okolo sebe, zázemí domova a lásku. Co víc si přát? 

 

Letos se měl jet přítel představit mé rodině. Už se ho ale nedočkají. Rozešli jsme se už před pár měsíci, ale já to nejdřív chtěla zpracovat sama v sobě, než to řeknu ostatním. A taky se těžko chlubí tím, že vás přítel podvedl, navíc s kamarádkou.

Možná by se mohlo zdát, že jsem v úplně stejné situaci jako před těmi třemi lety a zase utíkám. Není to ale tak, už neutíkám, už vím, že před sebou stejně neuteču. Bláhově jsem si myslela, jak ve světě najdu něco lepšího než doma. Že to tam bude snazší a hezčí. Že když budu na krásném místě, všechno ostatní bude automaticky taky krásné. Ale navzdory tomu, co se mi stalo, necítím se smutná, ani zlomená. Spíš naopak. Cítím, že jsem tuhle lekci měla dostat, a že díky ní jsem zase silnější.

I když možná tahle moje kapitola nesplnila to, co jsem od ní očekávala na začátku, je pro mě zatím nejvýznamnější v mém životě. Dala mi toho totiž mnohem víc, než jsem očekávala. Dospěla jsem, poznala sama sebe, uvědomila si, že své problémy si každý musí vyřešit sám, že se před nimi nedá nikam utéct, ať už je to třeba nejhezčí místo na planetě. A taky už vím, že moje štěstí není vázáno na místo, kde zrovna jsem, ale na mně a na lidech, které mám okolo sebe. Proto jedu na Vánoce domů, za svou rodinou. Tady to pro mě vždycky bude můj domov, ať budu cestovat kamkoliv. A už se těším, co mi napíše další kapitola mého života.