Proč se z nás dětská radost vytrácí tak rychle?

 

Vybavuje se mi jedna vzpomínka z dětství. Byla jsem na prázdninách u babičky a dědy. Byly to pravděpodobně jarní prázdniny, protože o těch jsme k nim s mým bratrancem jezdili každý rok pravidelně. Vždy jsem se na ten týden těšila celý rok. Měla jsem babičku, dědu a bratránka jen pro sebe, žádní dospěláci nám nemluvili do našich vylomenin. A že jsme jich s dědou a babičkou zažili.

Většinou se nám povedlo užít si za ten týden prázdnin i sněhu a zimních radovánek, ale ten rok byla sněhová předpověď špatná, vlastně téměř nulová. S bratrancem jsme vymýšleli, čím bychom se zabavili uvnitř, protože venku bylo pořád jen bláto a pošmourno, a na moc dlouhý pobyt to tam nebylo. Děda s babičkou se nám také snažili vymýšlet všelijakou zábavu, nebo jsme jim pomáhali s různými malými pracemi doma, ale nebylo to ono. Tolik nám chyběl sníh, koulování, bobování, stavění sněhuláků a dlouhé procházky zasněženým lesem.

Naštěstí ale předpovědi počasí nejsou nikdy stoprocentní. A tak jaká byla naše radost a překvapení, když jsme se jednoho rána probudili, a za oknem místo bláta, byla všude pořádná sněhová nadílka. A navíc konečně vysvitlo sluníčko. To byla taková nádhera. Cítila jsem se jako, kdyby byly druhé Vánoce. Měla jsem ze sněhu mnohem větší radost než kdy jindy, protože jsme už nevěřili, že bychom se ho letos ještě dočkali.

 

Rychle jsme se nasnídali a už se netrpělivě sháněli po svém oblečení, aby nám neutekla ani minuta, kdy můžeme řádit ve sněhu. Babička se zabývala přípravou oběda, když přišel děda, potutelně na nás mrkl, přiskočil k babičce a rychle jí šoupl trochu sněhu za tričko. S bratrancem jsme se zarazili a čekali, co bude, nechtěli jsme, aby se babička na dědu rozzlobila, nebo aby nám dokonce zakázala s ním jít ven.

Babička se ale otočila a se smíchem majzla dědu vařečkou po zadku a mile dodala: „Ale jdi, ty dědku jeden bláznivej.“ Nám se s bratránkem ulevilo a taky jsme se dali do smíchu. Když už jsme byli oblečení, babička nám nařídila, ať chvíli ještě počkáme. Za chvilku se babička objevila. Byla taky oblečená do zimního, a navíc nesla starý hrnec, mrkev a uhlí. Rozhodla se, že se jednou nic nestane, když budeme mít oběd trochu déle, a že si přece nemůže nechat ujít tu nečekanou sněhovou nadílku.

 

 

Když jsme na zahradě postavili sněhuláka, ještě jsme vyšli na kopec za zahradou, abychom chvíli i sáňkovali. První to chtěla vyzkoušet babička, děda neváhal a hned si přisedl za ni. V polovině kopce se ale vyklopili. Smáli se, váleli se po sněhu, snažili se zvednout, a kdyby je někdo pozoroval z dálky, těžko by nevěřil, že nejde o mladou, čerstvě zamilovanou dvojici. I po cestě domů se pořád škádlili, děda babičku kouloval, házel na ni sníh, ale ona se nedala a všechno mu pěkně vracela. Bylo na nich ale poznat, že to škádlení oba myslí láskyplně.

Vždycky, když si na tenhle den, ale i spoustu dalších strávených u babičky a dědy, vzpomenu, tak nějak mě to vnitřně zahřeje. Tohle bych si totiž moc přála, tohle je můj životní sen. Být jako oni. Nejen mít se svým partnerem to, co měli oni, dokázali si ze sebe dělat srandu a pošťuchovat se, ale přesto z nich byl cítit respekt a důvěra, kterou měli k tomu druhému. Ale taky si, jako to dokázali oni, udržet v sobě tu nevinnou dětskou radost. 

 

Vím, že pro dospěláky to už není tak jednoduché, mají spoustu starostí a problémů, co musí řešit. Ale i přesto bych si moc přála, aby každý v sobě dokázal kousek té dětské radosti najít. Protože svět dětským pohledem je tak jednoduchý, a radovat se je možné i z maličkostí. A tak, když to dokážou i malé děti, které o světě ještě tolik nevědí, proč by to nemohli dokázat dospěláci, i přesto, nebo právě proto, kolik už toho o světě vědí?