Jubileum

 

Zítra to všechno vypukne. Je to zvláštní, čekala bych, že se to se zvyšujícím věkem změní, ale ne, pořád se na své narozeniny těším stejně. Jen to očekávání a radost už dávno není o dárcích, ani party, ale o tom, že se zase sejdeme celá rodina, budeme se bavit, pochutnáme si na něčem dobrém a prostě budeme celý den jen spolu. A i když večer budeme všichni rádi, že už se zase můžeme rozejít do svých domovů a za svým klidem a tichem, vím, že na ten den budeme opět s úsměvem vzpomínat.

Přípravy už jsou hotové, tentokrát byly mnohem delší, propracovanější a samozřejmě náročnější, ale ty samotné přípravy mě snad baví stejně jako oslava samotná. A když už mám to velké jubileum, jak mi doma neustále, tak rádi připomínají, a je mi toho půl století, nechtěla jsem svou narozeninovou oslavu jen tak odbýt a pořádně jsem se s ní vyřádila.

Taky už je dost pozdě večer a měla bych si jít lehnout, abych zítra vypadala na svůj věk, co nejlépe 😊 Ale neodpustila jsem si ještě malou chvilku jen sama pro sebe. Nemám ve zvyku před každými narozeninami, nebo novým rokem, nějak bilancovat svůj život, ale jednou za čas není špatné se obrazně otočit za svým ramenem a podívat se, co všechno jste za sebou už zanechali.

I když to nedělám moc často, mám tyhle chvilky ráda. Chvilky zamyšlení, vzpomínání, melancholie, okořeněné úsměvy i kapkou smutku a sentimentu. Bez nich bych si pořádně neuvědomila a nevážila toho, co všechno jsem dokázala a co mám. A upřímně si musím přiznat, že vždy dojdu ke stejnému závěru. A to k tomu, že jsem ve svém životě měla neskutečné štěstí, že jsem spokojená, nic víc už ani nepotřebuji, a nikdy za to nepřestanu být tam nahoru někomu vděčná.

Zítra se sejdeme kompletní rodina. S manželem máme stále oba dva oba rodiče, naše dvě děti si přivedou své partnery, moje sestra a švagrová přijedou se svými rodinami. Co víc bych si k narozeninám ještě mohla přát? Vždyť být obklopena svou podporující a milující rodinou je to nejvíc, co může být.

Protože mi začíná být zima, ale nechci se ještě zvedat, chci tu v tichu a ve tmě ještě chvilku sedět a rozjímat, sáhnu vedle sebe pro deku, a ještě víc se zabořím do křesla. Rozhlédnu se, i když v té tmě toho moc nevidím. I tohle je vlastně můj splněný sen. Zimní zahrada, která se dá v létě celá otevřít, ale dá se využívat i v zimě. Moc ráda tu sedávám, čtu si, rozjímám, nebo jen tak sedím a pozoruji hvězdy, které jsou vidět skrz prosklenou střechu.

Celým tímhle domem se mi splnil můj největší materiální sen. Vybudovali jsme si ho společně s manželem vlastními silami a jsme tu neskutečně spokojení. Nikde jinde jsem se nikdy necítila tak spokojená, klidná a v bezpečí. 

 

Dům, který se nám stal tím nejpřívětivějším domovem, byl můj největší materiální sen, ale s tím úplně největším snem, mi pomohl můj manžel. Je pravda, že jsem si na něho musela docela počkat, ale nelituju jediné minuty čekání, protože to stálo za to a on mi to všechno mnohonásobně vrátil. Možná právě proto, že jsme si na sebe museli počkat, jsme si hned od začátku vážili toho, co mezi sebou máme a nikdy nás nenapadlo to něčím ohrozit, nebo dokonce zničit. Naše klidné a spokojené manželství nám lidé okolo nás záviděli.

Dokázali jsme spolu, kromě tohoto domu, vybudovat i krásnou rodinu. Máme dvě děti, které nám dělají jen radost, a i když jsou zrovna ve věku, kdy nachází sami sebe, své sny a budují si své vztahy, můžu říct, že se k nám nikdy neotočily zády, a nikdy se k nám nechovaly tak, jako znám z vyprávění kamarádek. Jsem na ně pyšná, na nás jsem pyšná, jak jsme je zvládli vychovat, jak jsme jim ukázali svět, a hlavně, že se sami rozhodli, že nám dovolí jim na jejich cestě pomáhat a trochu je navést, když sejdou z cesty.

Zítra slavím svou padesátku, nedávno jsme s manželem oslavili dvacetileté výročí svatby, obě naše děti už jsou dospělé, ale já si pořád připadám jako ta mladá holka před třicítkou, která netušila, kam její život míří. Cítím se pořád stejně, ale už jsem dávno někde jinde. Jsem mnohem bohatší, a to v žádném případě nemyslím majetek. Jsem bohatší o životní zkušenosti, znalosti, vědomosti, o radosti i smutky, o úspěchy i pády. Jsem klidnější, vyrovnanější, šťastnější a spokojenější. Jsem vděčná za to, jaká jsem, kde jsem a kým jsem.

„Zlatíčko, pojď si už lehnout, zítra tě čeká velký den,“ vytrhne mě ze vzpomínání ten nejpříjemnější a nejklidnější hlas, jaký jsem v životě slyšela. Otočím hlavu ke dveřím, ví, že jsem tady, i přesto, že mě nemůže vidět. Stojí mezi dveřmi a světlo za ním mu vytváří skoro svatozář. A to on by si ji rozhodně zasloužil, je to můj anděl strážný, to on mě zachránil. Vstanu a s úsměvem a s úplně stejným těšením se na jeho objetí, ale s mnohem větší a hlubší láskou než před dvaceti lety, zamířím ke svému největšímu štěstí, abych se mu mohla stulit do náruče.