Milých slov není nikdy dost

Skládám dohromady písmena, slova, věty, ale po pár řádcích si uvědomím, že vůbec netuším, co jsem právě přečetla. Před očima mi zase, už po několikáté, vyskočí obrazy ze včerejška. Nechápu proč, ale nemůžu na to přestat myslet.

Jela jsem odpoledne po práci tramvají domů jako obvykle. Dívala jsem se z okénka a přemýšlela jsem, co dobrého bych mohla udělat dnes k večeři, a na jaký film bychom se u toho mohli podívat. Samotnou mě vždy až zaskočí, jak moc se těším domů. Na klid, pohodu, a hlavně na lásku. Do našeho klidného přístavu, který jsme si s přítelem vybudovali. Kde jsou ty časy, kdy bychom každý večer nejradši někam vyrazili, do kina, divadla, na koncert, na večeři. A dnes? Úplně nejlíp nám je, když jsme v klidu spolu sami v soukromí. Jsem zvědavá, co budeme dělat v důchodu, když takhle naše večery vypadají už před třicítkou.

Z mého zasnění mě vytrhl pár, který právě nastoupil a sedl si pár řad přede mě. Už když nastupovali, upoutali pozornost těch pár zbývajících cestujících, kteří se mnou seděli v tramvaji. Byli hluční, a to jako hodně, hádali se. Svými dohady ukončili to poklidné ticho, které tu ještě před jejich nástupem panovalo. To ale bylo nenávratně pryč. Teď, ať už jsme chtěli nebo ne, museli jsme být svědky jejich hádky.

Nevypadali o moc starší než já. A pokud by vás snad napadlo, že šlo třeba o ne zrovna slušně a čistě oblečené jedince, byli byste na velkém omylu. Oba byli elegantně oblečení. Mladá žena byla na první pohled krásně upravená. Nehty, vlasy, líčení, oblečení, boty, kabelku, jako kdyby právě skončila s focením na téma nejelegantnější business dress code. Muž po jejím boku to samé. Napadlo by vás, že jde buď o modely, nebo o velice kariérně úspěšný mladý pár. Jenže to by nesměli otevřít pusu, hlavně on.

 

Jeho slovník byl dost nevybíravý a dost hlasitý na to, aby to slyšeli i cestující na druhém konci tramvaje. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, nedokázala jsem to pochopit. Můj mozek odmítal přiřadit ten hrubiánský hlas k tomu elegantnímu muži. Předsudky? Zažité stereotypy? Možná.

Snad bych ještě pochopila, kdyby se hádali oba, každý někdy nemá den. Jenže tady bylo naprosto zjevné, kdo má navrch, a kdo v tomto vztahu velí. Muž ženě nadával kvůli nějakým plánům, že něco špatně naplánovala a teď ať si to zařídí, jak chce, ale že on se toho rozhodně účastnit nebude. Pak přešel k tomu, že doufá, že je doma uklizeno a připravená večeře, když včera nebyl doma. A zakončil to plány na víkend, kdy rázně zavrhl všechny její nápady na společný čas, protože on na takové blbosti (tak mírně to on neřekl) nemá čas, a už má svůj program.

To, co jsem viděla, se špatně popisuje, ale jde o pocit, který jsem si z toho odnesla. Byla jsem ráda, že už můžu konečně vystoupit, protože jsem se na to dál nechtěla dívat. V hlavě mi od té chvíle vyskakují další a další nezodpovězené otázky. 

 

Proč? Proč se tak choval? Co vede mladého muže se takhle chovat? Měl snad špatný vzor z domova? Léčí si na ženě nějaké své komplexy, pracovní neúspěchy? A proč si to ta žena nechala líbit? Proč se nijak neobhájila? Proč ho nezarazila? Kdybych ji viděla samotnou, pomyslela bych si o ní, že je velice schopná, úspěšná, soběstačná žena. Klame snad vzhledem? Nebo tomu v práci tak opravdu je, ale proti svému partnerovi se nedokáže vzepřít?

Samozřejmě do žádného vztahu nikdy nevidí nikdo zvenčí. Nevíme, co se mezi nimi děje, jak to mají nastavené. Stejně je to i v případech domácího násilí. Všichni okolo mají jasno, co by udělali a neudělali, a nedokáží pochopit, proč ty ženy v takových vztazích zůstávají. Jenže my v jejich situaci nejsme a neznáme podrobnosti a podmínky. Zejména, když jde o vztah s dětmi, a žena se nerozhoduje jen sama za sebe, to musí být nesmírně těžké rozhodnutí, a nikdy bych se do takové situace nechtěla dostat.

Ale nechápu mladé svobodné ženy, které tyto typy mužů snad i vyhledávají. To jim vyhovuje být ponižovány? Já vyrůstala v tom, a měla jsem kolem sebe vzory, že partnerství a manželství dvou lidí je vždy plné respektu, důvěry a vzájemné úcty, proto nepochopím, když to tak někdo nemá a nevadí mu to. Já bych nedokázala žít s někým, kdo by se ke mně nechoval jako k rovnocennému, kdo by ke mně neměl respekt a úctu, protože bych si nemohla vážit já jeho.

Na druhou stranu, když vidíme kolem sebe takové situace, donutí nás to se zamyslet sami nad sebou, a uvědomíme si, a o to víc si vážíme toho, co doma máme, protože se přesvědčíme o tom, že to není samozřejmost. A já jsem nesmírně vděčná za to, co doma mám, co doma máme, co jsme si společně s přítelem dokázali vybudovat, a jaký náš vztah je. A o to víc jsem se na něho včera těšila domů, a musela jsem mu říct, jak si ho vážím a že jsem ráda, že se máme. A musím to dělat častěji, protože je to důležité, protože to přece chcete slyšet a říkat. Protože milých slov není nikdy dost.