Nejlepší dovolená v životě

 

Měla to být dovolená snů. A? No, nebyla. Samozřejmě. Jak jsem vůbec mohla být tak naivní a myslet si, že zrovna mně, MNĚ!, by mohla vyjít dovolená podle plánu? Copak se mi to za můj čtvrtstoletí trvající život už snad někdy povedlo? Ne, nepovedlo. Nikdy. Nechápu, proč zrovna já. Přitahovala jsem si to snad sama, provedla jsem někdy něco vesmíru, že mi to oplácí? Nebo jen dbá o moji psychickou pohodu a zábavu, abych se nikdy, za žádných okolností neunudila k smrti?

Pche, jak ráda bych se někdy nudila, jak ráda bych si užila úplně obyčejnou dovolenou. Dovolenou bez všech možných a nemožných trapasů, komplikací, překážek a zádrhelů. Copak si vážně nezasloužím aspoň jednu malou úplně obyčejně nudnou dovolenou? Jak to vidím, tak asi ne. Možná bych měla začít uvažovat, že už nebudu pokoušet osud, a prostě zůstanu sedět doma na zadku. Třeba bych tak konečně vyzrála na osud, vesmír, nebo co mě to nemá rádo, a měla bych svatej klid. Ale stejně jsem to musela ještě jednou pokoušet.

Jak už jsem říkala, měla to být nádherná dovolená snů. Ano, jsem nepoučitelná, když jsem se nepoučila ani z asi deseti předchozích nepovedených dovolených. Nepoučitelná a naivní až na půdu, když jsem si myslela, že teď už by to mohlo vyjít, teď už by mohl být ten správný okamžik, kdy by se to mohlo zlomit. Ano, hádáte správně, nebyl to ještě ten správný okamžik. 

 

Už začátek, nebo vlastně ještě před dovolenou to bylo dost výživné. Na tu romantickou zasněženou dovolenou do horského letoviska jsem měla jet se svým přítelem. Ale co se nestalo, pár dní před odjezdem si uvědomil, že mu už asi nejsem dost dobrá, nebo chtěl vyzkoušet něco nového, a načapala jsem ho s nějakou blondýnou. Jak z nějakýho blbýho béčkovýho filmu. Kdyby vás to náhodou zajímalo, tak já jsem bruneta, ale to není pro děj zas tak podstatné.

Odmítala jsem tu vysněnou, a hlavně už zaplacenou, dovolenou rušit, takže jsem měla asi jeden až dva dny na to, najít někoho, kdo se mnou pojede. Zase tolik odvahy a vzteku jsem v sobě neměla, abych se odvážila jet sama. No, možná jsem jet měla.

Zase se ozvala moje naivita, když jsem si myslela, že by se snad někdo normální mohl ze dne na den sebrat a odjet se mnou na týden na hory. Samozřejmě, že nemohl, všichni mí kamarádi i rodinní příslušníci, kteří přicházeli do úvahy, už měli svoje plány, nebo se jim zimní dovolená nepozdávala, nebo neměli výbavu, nebo se jim možná nechtělo jet se mnou, a jen neměli to srdce mi to přiznat, nebo zkrátka všechno dohromady. 

 

Jako úplně poslední možnost jsem si nechala svoji kamarádku, u které jsem si byla jistá, že nehrozí, že by měla plány, že by se vymlouvala na přítele, kterého nemá, nebo, že by se mnou nechtěla jet. Otázka spíš zněla, jestli jsem s ní chtěla jet já, ale už nebyl čas na hrdinství, ani na pokládání si vůbec žádných otázek. A tak jsem sebrala odvahu, poslední špetku předstírané radosti a těšení se, a zvedla telefon. Jak jsem předpokládala, měla čas a byla dokonce nadšená. Škoda, že já její nadšení nesdílela ani z poloviny, ale co mi zbývalo, neměla jsem na výběr, pokud jsem nechtěla jet sama.

Asi se divíte, co proti ní mám. Vlastně ani skoro nic. Ale schválně si představte nejupovídanějšího člověka, kterého znáte, uberte mu trochu na inteligenci, a teď to všechno vynásobte deseti. Už mi rozumíte? Ještě, že jsem byla natolik prozíravá a přibalila si do kufru špunty do uší, jinak bych po tom týdnu byla zralá už jen na lobotomii mozku. A to jsem, já bláhová, ještě vůbec netušila, co nás čeká.

Po dvou dnech, krásných slunečných, kdy jsme si užívaly sjezdovek a parádního počasí plnými doušky, přišla bouře. Ne, nelítaly na horách hromy a blesky, sněhová bouře to byla. Ale jaká. Myslela jsem si, že je někde snad schovaná skrytá kamera, nebo si ji zaplatil americký štáb, který tu točí nějaký sněžný drama. Po dalších dvou dnech jsem si musela přiznat, že na takovou bouři by nemělo ani to nejbohatší hollywoodský studio. Sněhová bouře byla opravdová. A co to ve skutečnosti znamenalo? 

 

Horský horor, a to doslova. Nesměli jsme opustit hotel, bylo to životu nebezpečné a nařízení horské služby. Pamatujete ještě, s kým, že jsem to sdílela pokoj? Ani špunty už nezabíraly, když se k její ukecanosti, a ne tolik vysoké inteligenci, přidala ještě hysterie a vyprávění všech hororů a thrillerů z horského prostředí, které kdy viděla. Měla jsem vážně ohromnou chuť zdrhnout oknem a jít hledat Yettiho, nebo se prostě jen nechat někde zavalit lavinou a v tichosti, v klidu počkat, až zmrznu. Ze všech sil jsem se pokoušela této lákavé vyhlídce odolat.

Asi si říkáte, proč jsem netrávila čas někde jinde, ale představte si hotel, kde všichni hosté musí celý den zůstat uvnitř. Takže pokud nechcete hrát bingo s německými důchodci, nechat si cákat na hlavu v narvaném bazénu plném výskajících dětí, nebo se řehtat nad inteligentními videi v mobilech se skupinkou puberťáků, moc možností nemáte ani v tom nejluxusnějším horském hotelu.

Pořád vám ještě nepřijde, že mám na dovolené smůlu? A přesvědčí vás tohle? Tu bouři si někdo objednal tak silnou, že jsme kvůli ní ani nemohli včas odjet domů a museli jsme si pobyt nedobrovolně prodloužit. A navíc jsem musela nonstop! celé dva dny a dvě noci strávit se svou úžasnou kamarádkou na pokoji a neměla šanci se nikam schovat, protože moje milovaná kamarádka tak šikovně zabouchla dveře od pokoje, že nás z něj nemohli dostat dva dny. Protože, logicky, si museli vystačit s tím, co našli v hotelu, protože se k nám žádní erudovaní opraváři neměli šanci dostat.

Dovoleným nazdar! Myslím, že mi ještě hodně let bude trvat, než sama sebe přesvědčím, abych na nějakou zase vyrazila, i kdyby mi ji někdo nabízel zadarmo a na nejkouzelnější místo světa.