Z pohledu čtyřnohého






 
Ty člověci jsou divná stvoření. Nebo alespoň můj člověk teda rozhodně je. A taky ty ostatní člověci, kteří se u nás občas ukážou. Ty ale vypadají jinak než můj člověk, a hlavně mají na nohách takové divné věci na malých hubených klacíkách. Nevím, jestli je to nějaký druh mučení. Pro mě, kdybych měl tyhle věci nosit na všech čtyřech packách, by to rozhodně mučení bylo.

Můj člověk netráví moc času v našem brlohu, ale mně to ani zas tak nevadí. Mám tu klid, můžu celý den ležet, kde se mi zachce, klidně v jeho měkké posteli, a nikdo po mně nic nechce. Samozřejmě mě pravidelně venčí, ale nejradši mám, když jen vyběhneme na chvilku před barák, já vykonám, co potřebuji, a zase se vrátíme domů do tepla.

Jenže někdy mého člověka něco popadne a rozhodne se, že jen vyvenčení nestačí, a jdeme na velké kolečko do parku. Tam se mi moc nelíbí. Jsou tam další otravní psi, fenky a mladí, co by se chtěli pořád kamarádit a hrát si. Nechápu, co si třeba myslí, že dělají, když neustále, pořád dokola, běhají pro klacek nebo míček a nosí ho zpět svému člověku. To si myslí, že mu tím jako dělají radost? To jim ještě nikdo neporadil, že kdyby ten klacek nebo míček nechali ležet ve křoví, tak by měli oba pokoj, a mohli by si jít zase lehnout domů do tepla? 

 
Když takhle chodíme občas po parku, můj člověk se vedle mě vykrucuje, jak kdybychom šli nějakou přehlídku, nebo co. Je ale pravda, že někdy se mu to asi vyplatí, protože si ho všimne a přiblíží se k nám člověk s dlouhýma vlasama a s těma divnýma věcma na nohou. Ten se pak ke mně skloní, já z něj cítím nějaký kytky, a začne něco žvatlat. Nerozumím tomu, co říká, ale zní to, jak kdyby mu při tom z pusy odkapával med. A já med nemám rád. Ani kytky.

Každé ráno můj člověk někam chodí. Vždycky ho pozoruju jen na půl oka, protože jsem naštvaný, že mě budí tím svým veselým pískáním. Strašně dlouhou dobu tráví v té místnosti, kde teče voda. Nechápu, co tam dělá. To se snad snaží utopit? Ale to nevím, jestli by si při tom takhle zpíval. Ještě delší dobu pak tráví před tou placatou věcí, kde se vždycky jako zázrakem objeví další on. Dívá se na toho druhého, dělá na něj různé obličeje a pořád se přehrabuje ve vlasech. Možná má taky blechy.

Pak konečně odejde a já mám celý den klid. Večer už mi ale chybí, a začínám se těšit, až se vrátí domů. Nebo se možná těším na tu dobrotu, co mi vždycky po návratu nasype do misky. Potom se často spolu koukáme na takovou bedýnku, z které jde zvuk a mění se tam obrázky. Můj člověk to většinou stejně moc dlouho nevydrží, asi ho ty obrázky moc neberou, a usne ještě dřív než já. 

 
Tyhle večery mi nevadí, horší jsou ty, když do našeho brlohu přijde někdo cizí. Vždycky má ten cizí člověk dlouhé vlasy a chodí na těch věcech s klacíkama, ale pokaždé jsou z něj cítit jiné kytky. A tenhle člověk mi vždycky zabere moje místo v posteli. A to se mi hodně nelíbí. Navíc, když tam s mým člověkem cvičí a vydává strašně divné zvuky. Přemýšlím, jestli nemám začít výt nebo štěkat o pomoc. Ale ten člověk naštěstí za chvíli ztichne. Občas mám strach, aby mi tu postel nezničil, nebo aby v ní snad nezůstal. Naštěstí tenhle cizí člověk u nás nikdy nezůstane do rána.

Když se mi ale hodně nelíbí, jak mi ničí postel, nebo z něj cítím hodně smradlavých kytek, najdu ty jeho věci s klacíkama a začnu je okusovat. Nejsou ale vůbec tak dobré, jako klacky venku.

Někdy venku vidím, že jdou se psem i dva člověci, nebo dokonce i víc, třeba s nima jdou i takoví menší člověci, kteří strašně ječí, běhají a toho psa tahají za uši, ocas nebo tak. Jsem strašně rád, že já mám doma jen jednoho člověka, nevím, co bych dělal, kdybych se tam měl mačkat s více člověkama. To by pak na mě nemuselo zbýt místo v posteli, nebo by mi snědli moje dobroty. Já jsem takhle spokojený, mám svého člověka rád, a proto mu vždycky i odpustím ty cizí člověky u nás v brlohu. Taky ty věci, co nosí na nohou, vždycky okoušu jen těm cizím člověkům, svému člověkovi nikdy.

Komentáře