A tyhle už jste četli?

Dnes nepřicházím s novým článkem, protože si myslím, že je škoda nepřipomenout si i některé starší. Už jste četli třeba:

To se nemělo stát

,,Vypadni!“ zařve na mě otec. Co si, sakra, jako už myslí? ,,Feťáka tady živit nebudu!“ Já a feťák? Kde na to zase přišel. Stejně mi přijde, že mu poslední dobou začíná hrabat. Nechápu, co na něm tenkrát mohla máma vidět. Babička mi vyprávěla, že ji prostě zbouchnul, ale byl dost slušnej na to, aby si ji i vzal a postaral se o nás. Nikdo se ho o to neprosil. Jakej je tohle život? Bez něj by nám bylo mnohem líp. ,,Tys neslyšel? To seš ještě tady?“ Podívám se, co na to máma. Samozřejmě. Zase nic, jako vždycky. Před ním si nikdy netroufne mě bránit, ale jen co odejde, ještě se za něj omlouvá, že to tak nemyslel. Jasně. Už 18 let to takhle nemyslí.

Radši se seberu, popadnu klíče od auta a trochu prudce zavřu dveře. Než vyjdu ven, ještě slyším, jak nadává, že mu nemám mlátit s jeho dveřma, že já jsem tady na to nedřel. Uznávám, barák máme pěknej a nikdy jsme nestřádali. Ale k čemu zlatou klec, když uvnitř vládne despota.


Než jsem tě poznala

Moje milá,

v tomto dopise bych Ti chtěla vysvětlit, jaká jsem byla, než jsem tě poznala. Možná k tomu totiž nikdy neseberu odvahu. A dost možná to prostě ani nestihnu. Ale chci, abys to věděla. Ne proto, že by se mi pak snad ulevilo, ale proto, aby ses poučila a vyvarovala se stejných chyb, jako jsem udělala já. Ano, vím, že z chyb ostatních se stejně nedá poučit, a každý si ten nos musí rozbít sám. I tak to chci alespoň zkusit. Musím. Kvůli tobě. A možná i taky kvůli sobě. Protože už teď vím, že tě nebudu moct vždycky ochránit.

Když jsme se poznali, bylo mi teprve krátce po dvacítce, ale já se cítila, jak kdyby mi táhlo na čtyřicet. Tolik už jsem toho zažila a přežila, že mi nemohlo být teprve dvacet. To nebylo možné. Dvacetiletý člověk má přece celý život před sebou. Ne za sebou.

Až tenhle dopis budeš číst, pravděpodobně už toho budeš hodně tušit, možná i něco vědět. Ale taky budeš mít nepřeberné množství nezodpovězených otázek. Možná se ti je někdo bude snažit zodpovědět, ale já chci, aby ses je dozvěděla od jediného člověka, který ti je může zodpovědět pravdivě. A tou osobou jsem jen já. Nikdo jiný. 

 

Nový pohled na život

Ležím a dívám se z okna. A obojí si moc užívám. Ležení i výhled z okna. Obojí je pro mě svým způsobem vzácné, i když jsem obojího za poslední měsíce měla až přebytek.

Užívám si ležení v posteli, protože ležet chci, ale jestli se za chvilku budu chtít zvednout, sednout si, nebo se projít, tak můžu taky. Nic z toho jsem ještě nedávno nemohla, nesměla. Za to ležet jsem musela. A když něco musíte, nebo naopak nesmíte, za chvíli vám to začne lézt na nervy.

I něco tak senzačního jako je ležení v posteli, se vám může hodně rychle přejíst, pokud je to to jediné, co smíte dělat, a nemáte na výběr. Nemůžete se rozhodnout, že ležení už bylo dost a teď se zvednete a půjdete se pro změnu projít.


Výdech, nádech

Pomalu kladla jednu nohu před druhou. Měla čas, nikam nespěchala. Teď už ne. Právě teď měla tolik času, kolik potřebovala. Voda už jí sahala po kotníky. Byla děsivě ledová, zařezávala se jí do nohou jako žiletky. Ale ona si to užívala. Konečně totiž něco cítila. Konečně byla tady a teď, naplno si vědoma toho, co dělá, kde je a co cítí. Konečně.

Pod nohama cítila ledový písek, do kterého se jí bořila chodidla. Sem tam našlápla nějaký kámen. Pomalu a opatrně pokračovala dál. Jedna noha před druhou, pravá před levou. Nejpomaleji, co dokázala. Tuhle chvíli rozhodně nechtěla uspěchat. Musí cítit každou vteřinu, každou kapku ledové vody, která jí už omývá lýtka, každé zrnko písku, které se propadá pod jejíma nohama, každé zachvění těla, které si nemůže zvyknout na ledovou vodu i vzduch, každý proud ledového vzduchu, který si pohrává s jejími vlasy.

Voda už jí stoupla těsně pod zadek. Proč tohle dělala? Proč byla zrovna tady a teď? Už toho měla dost. Všeho. Měla dost svého přítele, který jí jeden den nasliboval, co se do ní vešlo, a druhý den ho opět načapala v objetí další milenky z nekončící řady. Proč si tohle pořád nechávala líbit? Už ne. Dost! Už nikdy s ní nikdo nebude takhle zacházet, takhle se k ní chovat.