Kolik sblížení a odchodů je člověk schopen unést?

 

Další člověk přesunut do složky vyřízeno, skončeno, uzavřeno. Jak je libo. Další hluché číslo v telefonu, které už nikdy nevytočíte. Další hlava v kolečku v chatovací aplikaci, která se bude propadat níž a níž, až už ji na své obrazovce neuvidíte. Kolik ještě?

Rozchod, shoda, náhoda, dohoda, výhoda, nehoda, odchod.

Kolik ztrát je jeden člověk za svůj život schopen unést? A to vůbec nemyslím definitivní, smrtelné ztráty, mám na mysli osoby, které odejdou z vašeho života. Říká se, že za svůj život potkáme hromadu lidí. Někteří nás ovlivní pozitivně, jiní negativně, někteří v našich životech zůstanou jen krátce, někteří možná i celý život. Na délce ale vůbec nezáleží, klidně vás může mnohem víc ovlivnit a zasáhnout člověk, kterého potkáte jen na pár okamžiků než ten, který je vedle vás celý život. Vzpomeňte si třeba na různé nehody.

Každý máme ve svém životě minimálně jednoho člověka, který náš život tolik ovlivnil, možná i nevědomky, a nezapomeneme na něho do konce života. Ale copak se dá vůbec na nějakého člověka, který na své cestě na chvíli zpomalil vedle nás, zapomenout? Copak to jde? A je úplně jedno, jestli jsme s ním strávili den, měsíc, rok či několik let. Když jsme mu ale věnovali to nejdražší, co máme, náš čas, jak bychom na něj pak mohli, jen tak zapomenout?

Kolikrát ani nevíme čím, ale člověk nás natolik zaujme, že jsme vděční, že jsme s ním mohli ten kousek společné cesty jít. O to bolestnější to je, když se naše cesty zase rozdělí. Pokud k tomu dojde přirozeným vztahovým, nebo časovým, vývojem, dá se to docela dobře zvládnout. Pokud ale jde o násilné rozdělení cest, bolí to. A pokud přímo nebolí, určité zklamání nebo lítost je tu vždy.

A pak taky spousta otázek. Proč se naše cesty musely rozejít? Proč jsme se vlastně vůbec potkali, když to nemělo být napořád? Tvrdí, že vše se děje z nějakého důvodu, tak proč my dva jsme se zrovna potkali? Co jsme si měli předat? Měli jsme se od sebe něco naučit, poučit se?

Seznámení, sympatie, sblížení, rozhovory o všem a o ničem, svěřování, drobné neshody a rozpory, rozdílný pohled na společný vztah, konec. 

 

 

Kolik seznámení, sblížení a opuštění jsme vůbec schopni zvládnout? Kolik toho dokážeme snést a unést? Nebo je to jako s ostatním, že si zvykneme a naše city se otupí? A po kolikáté? Potřetí, podesáté, posté? A nejsou to jen plané sliby, a posté to bude bolet pořád stejně jako poprvé? Vždyť jsme lidé s city a pocity, nejsme roboti.

Dokázal by někdo vůbec na konci svého života vyčíslit všechny svoje vztahy? Udělat si takové vztahové zúčtování? Kolik měl přátel, známých, kamarádů, partnerů, lásek, známostí, i nepřátel. Možná ne, určitě by na někoho zapomněl, ale vsadím se, že by rozhodně nezapomněl na ty, kteří jeho životní cestu ovlivnili nejvíce, a to jak pozitivně, tak bohužel i negativně.

Lidé našimi životy prochází, někteří se zdrží déle, někteří jen tak proplují, někteří ovlivní celý náš život, na jiné si za pár let ani nevzpomeneme, ale všichni mají něco společného, vytváří nás, jako jedince, jako člověka. Tvoří nás, formulují, a to jen kvůli nim, nebo snad díky nim, jsme teď právě tací, jací jsme.